Noční můra gestapa: „Bílá myš“ Nancy Wakeová velela tisícům mužů a zabíjela nacisty holýma rukama

Když 30. srpna 1912 přišla Nancy Grace Augusta Wakeová na svět ve Wellingtonu na Novém Zélandu, nikdo netušil, že z ní vyroste jedna z nejodvážnějších špionek druhé světové války. Rodina se brzy přestěhovala do Sydney, kde malá Nancy vyrůstala. Její dětství ale nebylo zrovna šťastné. Otec, novinář, opustil rodinu a nechal je bez peněz. Nancy tak vyrůstala v chudobě s matkou, která se navíc po ztrátě manžela stáhla do sebe a o dceru se moc nestarala. Tvrdohlavá Nancy proto v pouhých šestnácti opustila domov a začala pracovat jako zdravotní sestra.

Jejím osudem v devatenácti letech zamíchala teta, která jí odkázala 200 liber. Pro mladou holku to bylo hotové jmění. Nancy neváhala ani minutu, sbalila si kufry a vyrazila do světa. Procestovala New York s Londýnem, až nakonec v roce 1932 zakotvila v Paříži. Tam se uchytila jako zpravodajka amerického mediálního magnáta Hearsta. Rychle si zvykla na pařížský život. Zamilovala si noční kluby, intelektuální atmosféru a vzrušení bohémského života.

V Marseille v roce 1936 potkala bohatého francouzského průmyslníka Henriho Edmonda Fioccu. Okouzlil ji natolik, že si ho v listopadu 1939 vzala. To už ale nad Evropou visela černá mračna. Nancy jako novinářka ve 30. letech ve Vídni na vlastní oči viděla, jak skupiny nacistů napadají Židy přímo na ulicích. Tyto zážitky v ní zažehly nenávist k nacismu, kterou už nikdy nic neuhasilo.

Když v roce 1940 padla Francie do rukou nacistů, Nancy se rozhodla jednat. Manžel ji v jejím rozhodnutí podpořil. Společně se stali klíčovými postavami v tzv. únikové síti Pata O'Learyho. Díky svému postavení manželky bohatého průmyslníka mohla cestovat po celé zemi téměř bez kontroly. Pomáhala spojeneckým letcům, Židům a dalším ohroženým osobám překročit Pyreneje a dostat se do bezpečí neutrálního Španělska.

„Nechápu, proč by ženy měly jen hrdě zamávat mužům a pak jim plést kukly,“ prohlásila později. „Když jsem měla potíže s německými hlídkami, trochu pudru a trochu flirtování dělalo divy. Usmála jsem se a řekla, chceš mě prohledat? Bože, byla jsem tehdy pěkně drzá!“

Její odbojová činnost ale nezůstala německým okupantům skrytá. V roce 1943 se Nancy stala nejhledanější osobou ve Francii a gestapo za její dopadení nabízelo odměnu 5 milionů franků. Díky své schopnosti vždy uniknout jí přezdívali „la souris blanche“, Bílá myš.

Nancy ale dostala včasné varování. Na cestě do bezpečí musela překonat nejednu překážku. V Toulouse byla zatčena, ale naštěstí přišel pohotový zásah Alberta Guérisse, vedoucího odbojové sítě, který ji dostal na svobodu. Ten tvrdil, že je jeho milenka a skrývá nevěru před manželem, což samozřejmě nebyla pravda. Poté se jí podařilo přejít přes Pyreneje a dostat se do Velké Británie. Henri, který zůstal ve Francii, takové štěstí neměl. Byl zatčen, podroben mučení a nakonec popraven. O jeho smrti se Nancy dozvěděla až po válce a celý život si to vyčítala.

V Británii se Nancy přihlásila k Special Operations Executive (SOE), speciální jednotce britské zpravodajské služby MI6, kterou založil Winston Churchill pro vedení nestandardních operací v okupované Evropě. Absolvovala náročný výcvik v partyzánské válce a sabotážních akcích. Podle oficiálního historika SOE, M.R.D. Foota, byla Nancy „nepotlačitelná s nakažlivě veselou náladou, která byla radostí pro každého, kdo s ní pracoval“. Během výcviku byla hodnocena jako „velmi dobrá a rychlá střelkyně“ a vynikala v terénních dovednostech.

Když Nancy 29. dubna 1944 seskočila pod krycím jménem „Hélène“ zpět do Francie, byla jednou z pouhých 39 žen z celkového počtu 469 agentů, které Britové vysadili na území okupované Francie. Při seskoku se ale zamotala do větví stromu. Velitel místního odboje Henri Tardivat, který ji objevil, tehdy poznamenal: „Doufám, že všechny stromy ve Francii letos ponesou tak krásné ovoce.“ Nancy bez okolků odpověděla: „Nechte těch keců a dostaňte mě z tohoto stromu.“

Jejím hlavním úkolem bylo zajistit spojení mezi britskou armádou a francouzským odbojem a připravit půdu pro spojenecké vylodění. Po výsadku Nancy začala koordinovat partyzánské oddíly, kterým velela pod novým krycím jménem „Madame Andrée“. Postupně se jí podařilo sjednotit armádu o velikosti až 7 000 mužů. Organizovala sabotáže německých zařízení, zajišťovala dopad zbraní a munice shazovaných padákem a ukrývala je ve schránkách pro postupující spojeneckou armádu.

V červnu 1944, dva týdny po vylodění spojenců v Normandii, se partyzáni pod jejím velením dostali do těžkých bojů s přesilou Němců. Během ústupu z obklíčení ztratil jejich radista vysílačku i kódy. Nancy dobře věděla, co to znamená. Bez spojení s Londýnem se ocitli v bezvýchodné situaci. Nancy neváhala, sedla na kolo a vydala se na strastiplnou cestu. Musela urazit pět set kilometrů, aby našla nejbližší vysílačku a mohla poslat zprávu do Londýna. Cesta jí trvala 72 hodin, během kterých skoro nespala. Občas si zdřímla přímo za jízdy, jindy se schovávala v seníku nebo v příkopech. Oblast dobře znala, a tak si vybrala trasu, kde nebylo mnoho německých vojáků.

Při jedné z dalších akcí se Nancy ocitla ve velmi nebezpečné situaci. Během přepadení německé posádky ji zahlídl strážný SS. Okamžitě zareagovala a zabila ho holýma rukama speciálním úderem na krk. „Na SOE nás učili tyhle věci s plochou rukou a já jsem to trénovala. Ale tohle bylo poprvé, kdy jsem to použila. Prostě prásk a bylo po něm. Opravdu mě to překvapilo,“ vzpomínala později.

Při jiné příležitosti Nancy zjistila, že partyzáni zneužívají tři mladé ženy jako prostitutky a špatně s nimi zacházejí. Okamžitě zasáhla, osvobodila je, poskytla jim čisté oblečení a poslala do bezpečí. U třetí z nich ale pojala podezření. Intuice jí napovídala, že by mohlo jít o německou špionku. Po důkladném výslechu se její obavy potvrdily a Nancy nařídila exekuci. Když její muži váhali rozkaz vykonat, prohlásila: „Když ji nezastřelíte vy, zastřelím ji já.“ Nikdy nelitovala, že nařídila její popravu. V době války si byla plně vědoma, že prozrazení by znamenalo jistou smrt pro celou skupinu. Když se Nancy ptali, jestli se někdy bála, odpovídala prostě: „Na strach jsem neměla čas.“

Po osvobození Francie se Nancy v září 1944 vrátila do Londýna. Následně krátce pracovala pro britskou vládu jako zpravodajská důstojnice na ministerstvu letectva a působila také na britských ambasádách v Paříži a Praze. V roce 1957 potkala novou lásku, bývalého pilota RAF Johna Forwarda. Provdala se za něj a prožili spolu čtyřicet šťastných let.

Za své válečné zásluhy Nancy získala řadu vyznamenání: britskou Jiřího medaili, americkou Medaili svobody a francouzský Řád čestné legie. Austrálie ji dlouho ignorovala, ale v roce 2004 nakonec uznala její zásluhy a udělila jí Řád Austrálie. V roce 1997 se po smrti svého manžela dostala do těžké finanční situace, a proto se rozhodla prodat všechna svá vyznamenání. „V pekle by se stejně roztavily,“ řekla o nich. V roce 2003 se přestěhovala do domova veteránů, kde 7. srpna 2011, jen pár dní před svými 99. narozeninami, zemřela. Podle svého přání byl její popel rozptýlen ve Francii, nedaleko vesnice Verneix, kde během války bojovala.

Zdroje: en.wikipedia.org | reflex.cz | armadninoviny.cz