Článek
V březnu letošního roku se stalo něco šíleného. Rusové poslali stovky mužů do prázdného plynovodu. Věřili, že se dokážou proplazit patnáct kilometrů podzemím a zaskočit Ukrajince ze zálohy. Kolik jich tam skutečně lezlo? Přesně to nikdo neví. Možná šest set, možná osm set. Operaci nazvali „Potok“ a mysleli si, že to bude chytrý tah, který rozhodne bitvu o Kurskou oblast. Jenže už cesta samotná se změnila v noční můru.
Peklo v potrubí
Loni v srpnu Ukrajinci obsadili kus Kurské oblasti a taky město Sudža. Rusové sice do zimy většinu teritoria dobyli zpátky, ale Sudža jim pořád unikal. Velení si vzpomnělo na úspěšný trik od Avdějevky. Tam se vojákům povedlo proklouznout dvoukilometrovým kanálem, aniž by je kdokoliv zpozoroval. Řekli si, že by mohli zkusit něco podobného. Tentokrát chtěli využít plynovod Urengoj–Pomary–Užhorod. Na začátku ledna přestala Ukrajina odebírat ruský plyn, takže potrubí zůstalo prázdné. Ideální příležitost. Jenže tady to bylo mnohem delší. Přípravy začaly hned v lednu. Vojáci kopali pětisetmetrový tunel, aby zakryli místo, kde do trubky vlezou. Odčerpávali zbytky plynu, nosili dovnitř jídlo, vodu, náboje. Dokonce i koloběžky, aby se v potrubí pohybovali rychleji. Zkoušeli vyvrtat větrací otvory, ale hlína je neustále zasypávala. Velitelé vojákům opakovali: držte odstup aspoň deset metrů, jinak tam nebude čím dýchat. Přes všechna rizika působila akce promyšleně.
Osmého března ráno operace začala. Podle velitele s přezdívkou „Morpekh“ se zapojilo až osm set vojáků z různých jednotek. Akhmatovci, výsadkáři z 11. gardy, motostřelci z 30. pluku a dobrovolníci z brigád Veterans a Vostok. Připojila se i námořní pěchota a 106. výsadková divize. Všichni měli jeden cíl: prolézt potrubím širokým jeden a půl metru a vynořit se za ukrajinskými pozicemi u Sudže. Vojáci lezli dva dny, pak čtyři další dny čekali pod zemí na rozkaz k útoku. Zbraně si měli převzít až na druhém konci. Muži se tlačili v prostoru, kde se normální člověk ani pořádně neotočí.
Trasa plynovodu a výstup ruských jednotek
Přímo před nasazením prý mnozí vojáci neprošli ani základní přípravou. Chyběla jak fyzická průprava na pohyb v uzavřených prostorech, tak psychologický výcvik, který by je připravil na stres z dlouhodobého stísnění. Podle některých zdrojů velení předpokládalo, že disciplína a loajalita nahradí jakoukoli přípravu. První jednotky se dostaly ven kolem páté hodiny ranní a označily se modrými páskami jako ukrajinští vojáci. Podle Institutu pro studium války to možná byl válečný zločin, protože vydávání se za nepřítele je zakázané. Začaly útočit a zpočátku měly úspěch. Jenže radost byla předčasná.
V temnotě pod zemí: chaos, smrt a šílenství
To, co se dělo uvnitř plynovodu, odhalilo až video zveřejněné v červenci na Telegramu. Voják Igor Garus z Petrohradu popsal hrůzy, které zažil na vlastní kůži. „Bylo tam dusno, málo kyslíku, metan. Některá těla zůstala uvnitř. Vytáhnout mrtvé tělo z potrubí, to je celá tortura. Prostě tam není místo,“ pokračoval Garus. Ti, kdo se dokázali dostat zpět, se museli prodírat mezi těly mrtvých spolubojovníků. Jednotky se hádaly o zásoby, kterých začalo rychle ubývat. Akhmatovci si podle svědků některé přivlastňovali násilím.
„Lidé šíleli. Nebyl tam kyslík, vdechovali jste plyn, měli hlad. Jeden chlap se zastřelil, další si rozbil hlavu. Byla tam panika,“ popsal Garus atmosféru uvnitř potrubí. Někteří se udusili, jiní se otrávili metanem. Další tlak neunesli a vzali si život. Ti, kteří přežili, byli podle svědků silně poznamenaní. „I ti zranění, co je vyvezli na vozících, stejně všichni zemřou. Nadýchali se příliš mnoho metanu,“ uvedl jeden z účastníků operace. Podle svědků zemřel například mladý voják ve věku třiatřiceti let, který se nadýchal výparů. Z původních osmi set mužů se podle ukrajinských zdrojů vrátilo živých jen devadesát. Většina zemřela buď uvnitř potrubí, nebo krátce po vytažení.
Propaganda proti realitě
Rusové operaci zpočátku oslavovali jako hrdinský čin. V jednom kostele dokonce postavili maketu potrubí a složili píseň s názvem „Truba“. Refrén zněl: „Potrubí, to je ruské slovo! Potrubí, to znamená potíže!“ Ruská média popisovala celou akci jako chytrý manévr, který měl Ukrajince překvapit. Skutečnost však byla jiná. Z původně organizovaného postupu se stala improvizovaná a chaotická mise bez řádného velení. Vojákům chybělo jídlo, voda i vybavení. Ukrajinci přitom o plánu věděli pět dní předem, jen jej nestihli zablokovat kvůli logistickým problémům. Pozornost jim navíc odvedl ruský útok u Kurilovky jižně od Sudži. Podle ruských vojenských blogerů se už během akce objevovala ostrá kritika velení. Například Vladimir Romanov obvinil důstojníky ze špatné přípravy a podcenění zásobování. Kriticky se tentokrát ozvala i propagandistka Anastasia Kaševarova, což u ní není obvyklé. Na sociálních sítích označila operaci za selhání velení.
Přesto ruská strana tvrdí, že operace splnila svůj účel. Morpekh prohlásil, že jeho jednotky zmátly ukrajinskou obranu a přispěly k dobytí Sudži. Třináctého března ruské ministerstvo obrany oznámilo, že město získalo zpět pod kontrolu. Garus později potvrdil, že záznam odpovídá realitě. Všechno podle něj zažil na vlastní kůži. „Byl to soukromý rozhovor. Věřím, že všechno ještě dají do pořádku. Pořád máme šanci,“ dodal. Operace „Potok“ nakonec odhalila, jak hluboký je rozdíl mezi propagandou a realitou na bojišti. Z tajné mise se stala past, která stovky mužů pohřbila zaživa.
Zdroj: kyivpost.com | meduza.io | novayagazeta.eu | forum24.cz | en.wikipedia.org
