Článek
Běloruská vesnice Koidanov, 20. října 1941. Pětiletému Alexovi matka večer řekla, že ráno přijdou vojáci a všechny je zabijí. Chlapec se v noci potichu rozloučil s matkou, políbil ji a odešel se schovat do lesa na kopci nad vesnicí. Z úkrytu pak sledoval, jak němečtí vojáci shromažďují obyvatele na náměstí a střílejí je – mezi nimi i jeho matku, bratra a sestru. „Pamatuju si, jak jsem si kousl do ruky, abych se neprozradil pláčem,“ vzpomínal později. Jeho otec Solomon Galperin byl deportován do Osvětimi. Přežil, ale nikdy se nedozvěděl, že jeho syn přežil. Alex zůstal sám v lesích, kde dalších osm měsíců bojoval o přežití. Občas si vzal i to, co zůstalo u mrtvých. Aby se vyhnul vlkům, spával na stromech. V mrazech téměř neusínal, měl strach, že ho prozradí i takové maličkosti jako drkotání zubů.
V roce 1942 narazil na pětiletého Alexe 18. lotyšský policejní prapor, známý jako Schutzmannschaft Battalion 18. Alex byl si jistý, že ho zabijí. Místo toho ho čekalo něco, co nečekal – lidský soucit.
„Jeden voják ke mně přišel a já mu řekl: Než mě zabijete, můžete mi dát kousek chleba? Podíval se na mě a odvedl mě za školní budovu. Prohlédl si mě a poznal, že jsem Žid. Říkal: Tohle není dobré. Nechci tě zabít, ale nemůžu tě tu nechat. Vezmu tě s sebou, dostaneš nové jméno. Ostatním řeknu, že jsi ruský sirotek,“ řekl mi tehdy. Takhle si ten okamžik vybavuju, vyprávěl Alex v rozhovoru pro BBC.
Seržant Jekabs Kulis ho přijal jako maskota své jednotky. Alex dostal novou identitu – Uldis Kurzemnieks, ruský sirotek, jehož rodiče se ztratili v lese. Proč se seržant rozhodl pomoci, není jisté. Možná sehrál roli i chlapcův světlý vzhled, díky kterému působil jako árijec.
Dva roky v pekle
Následující dva roky musel Alex sledovat mučení a vraždění ostatních Židů, včetně dětí stejně starých, jako byl on sám. V dětské esesácké uniformě a se zbraní v ruce měl za úkol působit, jako by byl šťastný. Dostal různé úkoly: leštit boty, nosit vodu nebo rozdělávat oheň. Jeho hlavní úloha ale byla jiná – měl vojáky bavit a rozptylovat. V nacistických propagandistických týdenících se objevoval jako „nejmenší nacista říše“, blonďatý chlapec hrající si s německými dětmi. Nejhorší ale teprve přišlo. SS ho začalo využívat i během transportů. „Stával jsem před dobytčími vagony, které odvážely Židy k likvidaci v čokoládovně Leime v Rize, a podával jim čokoládové tyčinky, aby bez odporu nastoupili,“ řekl později. Neustále si musel připomínat, že nesmí polevit v ostražitosti. Jeden chybný krok by mohl znamenat smrt. Bál se Rusů, kteří by ho mohli považovat za kolaboranta, i Němců, kteří by mohli odhalit jeho židovský původ. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit.
V roce 1944, když se blížil konec války, poslal velitel SS jednotky Alexe k lotyšské rodině Jekabse Dzenisa, majitele továrny v Rize. V roce 1949 se s touto rodinou přestěhoval do Austrálie. Alex si s sebou vzal jen jeden starý kufr. Zbytek života prožil v australském Melbourne. Nějaký čas pracoval v cirkuse, později jako opravář televizí. Oženil se s Australankou Patricií, se kterou měl tři syny. O svém dětství s nikým nemluvil, ani s manželkou či dětmi. Při odchodu z Evropy si řekl, že zapomene na svou minulost a začne nový život v nové zemi. Dokázal to. Říkal jen, že ve válce přišel o rodiče, nic víc. „Cítil jsem se jako dva lidé v jednom těle,“ přiznal později. „Jako bych žil dva životy zároveň.“ Tajemství si udržel téměř šedesát let.
Příběh z kufru
Poprvé se o svém příběhu svěřil až v roce 1997 svému synovi Markovi. Ukázal mu starý kufr, který si kdysi přivezl z Lotyšska. Byly v něm dvě fotografie malého blonďatého chlapce oblečeného v esesácké uniformě lotyšské jednotky. Toto svědectví Marka natolik zasáhlo, že se rozhodl jeho příběh zpracovat. Napsal knihu Maskot, která se stala bestsellerem a byla přeložena do třinácti jazyků. Spolupracoval také na vzniku dokumentárního filmu stejného názvu. Příběh měl dokonce inspirovat celovečerní hollywoodský film.
Úspěch knihy rychle zastínily pochybnosti. Alexův příběh totiž vyvolával podezření už před jejím vydáním. Koncem devadesátých let navštívil Melbourne Holocaust Centre, kde podle některých tvrzení nabídl peníze výměnou za potvrzení svého židovského původu. Zástupci židovské i lotyšské komunity ho později obvinili z podvodu. Nejaktivněji se případu věnoval americký profesor Dr. Barry Resnick. Spolupracoval s odbornicí na genetickou genealogii Colleen Fitzpatrick, která už dříve odhalila dva falešné příběhy o holokaustu. Podle ní mělo Alexovo vyprávění nápadně podobnou strukturu jako jiné smyšlené případy. Alex tvrdil, že se narodil jako Ilya Galperin, syn Solomona Galperina. Vyšetřovatelé mu navrhli test DNA s mužem jménem Erik, o němž se domnívali, že by mohl být jeho bratrem. Alex ale odmítl, protože s lidmi, kteří ho označovali za lháře, spolupracovat nechtěl. Později se ukázalo, že s Erikem příbuzný nebyl. Do vyšetřování se následně zapojily i německé a americké úřady spolu s organizací Jewish Claims Conference.
Situace se dál komplikovala. Ukázalo se, že běloruská rodina, která s ním měla být příbuzná, ve skutečnosti neexistuje. Objevily se i další nesrovnalosti. Kurzem tvrdil, že masakr v jeho vesnici trval dva dny, dokumenty však hovořily pouze o jediném dopoledni. Kritici navíc upozorňovali, že od německé vlády pobíral odškodnění jako oběť nacistického pronásledování, aniž by pro svá tvrzení předložil důkazy. Dokument, na jehož základě mu byla kompenzace přiznána, byl podle nich pozměněný. Kurzem ale tvrdil, že změny se týkaly pouze překladu z ruštiny do angličtiny. Skeptici rovněž namítali, že na otázky, které jsou pro přeživší obzvlášť bolestivé, odpovídal vyhýbavě. Týkalo se to především vraždy jeho rodiny a toho, jak skrýval obřízku.
Po jedenácti letech váhání se Alex v roce 2019 konečně rozhodl podstoupit test DNA. Přesvědčil ho syn Mark, protože podle něj měla rodina právo znát pravdu. Test přinesl jasnou odpověď. Genetička Colleen Fitzpatrick potvrdila, že Alex je stoprocentní Žid a že skutečně pochází z běloruského Koidanova. Testy zároveň odhalily, že má příbuzné žijící v Kanadě. Dva z nich, Linda Sulsky Meshworková a Leon Ejdelman, poskytli tři rodinné fotografie z 30. let. Na jedné je muž s chlapcem, který se výrazně podobá malému Alexovi, na další je tentýž chlapec s mladší dívkou a na poslední sedmičlenná rodina. Podle kanadských příbuzných byl Alexův nález výjimečný. Většinu jejich rodiny zničila válka a něco takového se podle nich stane jen jednou za život. Fitzpatrick později přiznala, že nic podobného během své kariéry nezažila. Alex doufal, že se s příbuznými osobně setká, jakmile to pandemie dovolí. Těšil se na chvíli, kdy jim bude moct pohlédnout do očí. To už ale nestihl. V lednu 2022 zemřel ve věku 88 let na komplikace spojené s covidem-19.
Zdroje: en.wikipedia.org | forensicmag.com | lifee.cz | thejc.com | news.bbc.co.uk
