Článek
Od roku 1750 začaly mezi Prahou a Vídní jezdit pravidelné listovní vozy. Pošta na koních vytvořila první síť, která umožňovala předem plánovat cestu. Do té doby byl člověk odkázán na vlastního koně, nebo se musel vydat pěšky. Nově se mohl spolehnout na pravidelné odjezdy a příjezdy.
Slovo pošta vzniklo z latinského výrazu statio posita, tedy označení pro stanici, kde se měnili koně a odpočívali poslové. Na tomto principu pak celý systém fungoval. Pravidelnou poštu u nás zavedl Ferdinand I. už v roce 1526, tedy ještě předtím, než se stal českým králem. Chtěl čerstvé zprávy o své volební kampani v Praze. Organizaci svěřil italské šlechtické rodině Taxisů, která už od konce 13. století řídila poštovní přepravu v severní Itálii a ve velké části Evropy. Po bitvě na Bílé hoře získal rod Paarů v roce 1622 poštovní monopol jako dědičné léno. Rodina ho vykonávala sto let, až v roce 1722 za Karla VI. byla pošta zestátněna.
Na trase mezi Prahou a Vídní postupně vyrostlo 21 přepřahacích stanic. Koně se vyměňovali každých patnáct kilometrů, dál už by nevydrželi. Zvuk poštovní trubky, na kterou postilion troubil už z dálky, oznamoval, kolik koní bude třeba, a ve stáji už čekali čerství koně. Poštovní trubka měla svůj vlastní jazyk signálů. Byly předepsány tóny pro příjezd vozů, pro počet koní i jejich výměnu, ale také pro nebezpečí a přepadení. Celá cesta trvala 38 hodin při průměrné rychlosti asi 12 kilometrů za hodinu. Pošta tak vytvořila první síť, která lidem umožňovala předvídat cestu a spolehnout se na pravidelnost.
První zastávkou po vyjetí z Malé Strany v Praze byly Běchovice. Přepřahací stanice tam začala fungovat 1. května 1755 a nahradila původní stanici v Jesenici. Poštovní dvůr měl ve stáji desítky koní a součástí areálu byl také hostinec, byt poštmistra a šenkovna. Dnes na jeho místě stojí kulturní centrum se sochou čtyřspřeží uprostřed nádvoří.
Bývalý zájezdní hostinec a přepřahací stanice pro poštovní vozy v pražských Běchovicích
Další významnou zastávkou byl Stonařov, kde vyrostl rozlehlý klasicistní areál. Trojkřídlá budova z roku 1750 stojí dodnes a po více než 170 let sloužila jako poštovní stanice. Celá trasa mezi Prahou a Vídní ročně obsloužila asi 1250 jízd.
Lidé u pošty a rizika cest
Postilioni, kteří řídili vozy, byli často považováni za nespolehlivé a dobové prameny si na ně opakovaně stěžují. Nezřídka bývali na mol, protože jim cestující kupovali alkohol. Ti se totiž obávali o svá zavazadla, za která pošta tehdy ještě neručila, a prosili postiliony, aby na ně při zastávkách dohlédli.
Úřad poštmistra byl naopak považován za lukrativní a vážený. Po roce 1750 se zavedl institut dědičných poštmistrů a privilegium mohli předávat svým synům. Poštu mohly provozovat i vdovy po poštmistrech, pokud si najaly kvalifikované pomocníky. Každý poštmistr musel udržovat koně, na které dostával pravidelný plat, a navíc chovat ještě nejméně šest kvalitních koní, které nesměl zatěžovat prací na polích, aby zůstali vyhrazeni jen pro poštovní službu. Posledního koně ve stáji nesměl nikdy použít k soukromé jízdě, protože byl vyhrazen císařské poštovní službě. Pošta fungovala na důvěře, a proto se přísně dbalo na kázeň personálu.
V 17. století se poštovní vozy stávaly častým terčem přepadení. V 18. století už byla situace klidnější, protože ve voze kromě postiliona začal cestovat i ozbrojený konduktér, který měl chránit zásilky i cestující. Instrukce dovolovaly poštovním úředníkům bránit se při útoku mečem či kordem.
Vrchol poštovní éry
Od roku 1789 mohly poštovní vozy přijímat i cestující, zprvu jen ve Vídni a v Praze. Cesta však nebyla pohodlná, protože vozy jezdily i v noci a lidé si stěžovali na hluk a otřesy na špatných silnicích. Přesto tuto možnost mnozí využívali a na trase mezi oběma městy přepravily poštovní vozy ročně kolem 5000 cestujících.
V roce 1823 začal jezdit poštovní rychlík. Přinesl několik novinek. Kočáry dostaly moderní pérování a jezdily po kvalitnějších silnicích, takže cesta byla rychlejší a pohodlnější. Změnil se také systém cestování. Největší novinkou bylo jednotné jízdné za celou trasu. Dříve museli cestující platit zvlášť mýta, cla i vjezdy do městských bran, zatímco nyní měli přesně stanovené zastávky s jídlem za pevně dané ceny.
Postilion dostal hodiny a za každou čtvrthodinu zpoždění musel platit pokutu. Tehdy vznikl první skutečný jízdní řád s přesně stanovenými časy. Hostinští museli mít obědy připravené na minutu. Když přijel vůz, mísy s polévkou už stály na stole a cestující se najedli během dvaceti minut. Přesné jízdní řády tak hostinským vzaly možnost cestující zdržovat nebo si účtovat víc, než bylo stanoveno, a tím zmizela většina stížností, které v 18. století provázely poštovní cestování. Pošta ale nebyla jen prostředkem spojení lidí. Vládnoucí moc ji využívala i ke kontrole soukromé korespondence. V mnoha zemích proto vznikaly takzvané černé kabinety, tajné úřady, které systematicky otevíraly a četly dopisy ještě před doručením. Ve Francii se o Ludvíkovi XIV. říkalo, že jeho nejoblíbenější četbou jsou právě cizí dopisy. Na vídeňském kongresu zřídil Metternich vlastní černý kabinet, který sledoval veškerou korespondenci. Nejslavnějším případem ovlivnění dějin byla emžská depeše. Bismarck v ní pozměnil několik slov v závěrečné zprávě o jednání s francouzským vyslancem, a to stačilo k vypuknutí války, protože se Francie cítila uražena.
Počet listovních zásilek rychle rostl. V roce 1830 se v budoucím Rakousko-Uhersku přepravilo 12,5 milionu dopisů, v roce 1900 už to byla miliarda a 55 milionů zásilek. Tak rychlý nárůst neměl v té době v žádné jiné oblasti obdoby. Lidé si začali více dopisovat, protože se stěhovali z vesnic do měst a chtěli udržovat kontakty se svými rodinami i známými. Dopis se stal hlavním prostředkem lidské komunikace. Klíčové bylo zavedení poštovních známek v roce 1850 a korespondenčního lístku v roce 1869. Kdokoli si mohl téměř kdekoli koupit známku, nalepit ji na zásilku a poslat. Od roku 1817 se používaly poštovní schránky. Nejstarší dochovaná u nás je z Jihlavy, vyrobená z upravené dřevěné truhly.
Rychlou přepravu koňmi později vystřídala železnice. Do té doby byla pošta na koních spolehlivou službou, která fungovala za každého počasí. Dnes vlakem z Prahy do Vídně za čtyři hodiny. Tehdy to bylo 38 hodin, stovky lidí v pohotovosti a jednadvacet stanic, kde čekali čerství koně.
