Smutný konec režiséra Vinnetoua. Skončil tragicky rukou své české manželky

Harald Reinl natočil více než šedesát filmů a proslavil legendárního Vinnetoua a jeho bílého bratra Old Shatterhanda. Patřil k nejúspěšnějším režisérům německy mluvící kinematografie a jeho snímky přilákaly desítky milionů diváků. Zemřel způsobem, který připomínal děj jeho vlastních detektivek.

Harald se narodil 8. července 1908 v rakouském Bad Ischlu, lázeňském městě nedaleko Salzburgu, spolu se svým dvojčetem Kurtem. Jejich otec byl báňský inženýr z Františkových Lázní, matka pocházela přímo z Bad Ischlu. Dětství v prostředí rakouských Alp silně ovlivnilo Haralda. Zatímco jeho bratr Kurt po studiích práv nastoupil dráhu právníka, Harald se věnoval sportu. Byl vynikajícím lyžařem a stal se i akademickým mistrem světa. Právě díky lyžování se dostal k filmu, nejprve jako dublér v předválečných snímcích Bouře nad Mont Blancem a Bílé opojení. Sport mu tak otevřel cestu k filmu, což bylo v té době neobvyklé.

Během natáčení se seznámil s režisérkou Leni Riefenstahl, už tehdy kontroverzní postavou německého filmu. Stal se jejím asistentem a pilným žákem. Po válce natočil krátkometrážní film O deset let později. Jeho prvním celovečerním filmem byl Bergkristall podle Adalberta Stiftera, historické drama zasazené do jeho milovaných Tyrol. Také další snímky umísťoval do horského prostředí, kde vyzdvihoval příběhy o lásce, věrnosti, přátelství a statečnosti. Už v té době projevil talent pro práci s herci i cit pro to, co diváci chtějí vidět.

Reinl měl cit pro to, co diváky přitahuje. Postupně začal natáčet detektivky a thrillery. Uznání mu přinesly filmy podle předloh Edgara Wallace, spisovatele přezdívaného „král anglické detektivky“, a také série o šíleném vědci doktoru Mabusovi.

V roce 1962 natočil Poklad na Stříbrném jezeře podle Karla Maye. Film překonal očekávání a stal se obrovským hitem. K úspěchu přispěly scenérie Plitvických jezer a údolí Grobničko polje v tehdejší Jugoslávii, šťastná volba herců, podmanivá hudba i Reinlovo citlivé režisérské vedení.

Úspěch byl tak obrovský, že následovala trilogie, která se dodnes vrací na televizní obrazovky: Vinnetou, Vinnetou Rudý gentleman a Vinnetou Poslední výstřel. Celkem čtyři mayovky, které natočil mezi lety 1962 a 1965, vidělo v kinech 32 milionů diváků. Francouzský herec Pierre Brice se v roli Vinnetoua stal idolem milionů diváků po celé Evropě, americký Lex Barker ztělesnil ideál spravedlivého kovboje.

Harald nechal apačského náčelníka zemřít, protože chtěl opustit tento žánr a vrátit se ke svým oblíbeným detektivkám a kriminálním příběhům, v nichž se cítil nejsilnější. Diváci mu to ale neodpustili. Později vyzkoušel i horor a komedii, ty však už takový ohlas neměly. Mezinárodní úspěch mu přinesl až dokument Vzpomínky na budoucnost (Chariots of the Gods) z roku 1970, který byl dokonce nominován na Oscara.

Během života se Harald oženil celkem třikrát. Poprvé vstoupil do manželství v roce 1946 s Corinne Frank. První manželství vydrželo čtyři roky. Během natáčení filmu Rosen-Resli v roce 1954 se na první pohled zamiloval do o třicet let mladší německé herečky Karin Dor. Ještě téhož roku se s ní oženil a narodil se jim syn Andreas.

Režisér pravidelně obsazoval svou manželku, mladou herečku s tmavými vlasy a výraznýma očima, do mnoha svých filmů. Prosadila se i v Hollywoodu, například v bondovce Žiješ jenom dvakrát. Stala se známou jako „miss německé kriminálky“ a proslavila se také díky filmům o Vinnetouovi. Ve Stříbrném jezeře ztvárnila slečnu Ellen Petterson, zazářila jako statečná Ribanna, dcera náčelníka kmene Assiniboinů, a v posledním snímku z trilogie měla roli Mabel Kingsley. Jejich spolupráce byla úspěšná jak v profesním, tak v osobním životě. Po čtrnácti letech manželství však přišel rozvod.

Po rozvodu s Karin Dor se Harald kolem roku 1976 oženil potřetí. Jeho třetí manželkou se stala Daniela Marie Delisová, česká herečka, která si v šedesátých a sedmdesátých letech zahrála menší role v několika německých filmech a seriálech. Právě žena s českými kořeny měla sehrát v životě slavného režiséra tragickou roli. Po svatbě se usadili na Tenerife, ve městě Puerto de la Cruz, v domě přímo u pláže.

Harald si užíval poklidný důchod u moře a od filmu se držel stranou. Daniela ale trpěla silnými psychickými problémy a depresemi. Brala antidepresiva, která jí postupem času přestala zabírat. Začala pít alkohol a zapíjela jím prášky. Kombinace léků a alkoholu způsobovala, že o sobě celé dny nevěděla. Pila čím dál více a její chování bylo stále méně předvídatelné. Harald už nevěděl, jak si s manželčinými problémy poradit.

Dne 9. října 1986 byla Daniela Marie zřejmě už od rána podrážděná. Běžná manželská neshoda ji rozčílila natolik, že popadla kuchyňský nůž a vrazila ho Haraldovi do zad. V záchvatu zuřivosti pak bodala znovu a znovu, dokud nespadl k zemi.

Tím skončil život osmasedmdesátiletého Haralda, režiséra více než sedmi desítek filmů. Podle vlastních slov „nikdy nenatočil snímek, který by byl nemorální“. Delisová byla podle vyšetřovatelů pod vlivem léků a alkoholu a tvrdila, že si čin nepamatuje. Španělský soud ji přesto odsoudil k dvaceti letům vězení. Po odpykání trestu se údajně vrátila do České republiky, kde o ní nejsou žádné ověřené zprávy. Dodnes není jasné, zda ještě žije.

Harald Reinl dokázal okouzlit miliony diváků příběhy o statečnosti a přátelství. Jeho mayovky se dodnes vracejí na televizní obrazovky i do českých kin. Režisér hrdinských příběhů se nakonec sám stal obětí zločinu jako z detektivky.

Zdroj: dotyk.cz | en.m.wikipedia.org | blesk.cz | en.m.wikipedia.org