Sovětská pilotka Litvjaková: Z něžné dívky noční můra nacistů. Manžel uhořel před očima celého pluku

Lidija Litvjaková se narodila v srpnu 1921 v Moskvě. Otec Vladimir pracoval na železnici, matka Anna prodávala v obchodě. V roce 1937 otce během Stalinových čistek zatkli jako „nepřítele lidu“ a zmizel beze stopy. Lidija se s tím nikdy úplně nesmířila. Snad i proto od dětství hleděla k obloze s obdivem a touhou uniknout jinam. Ve čtrnácti se přihlásila do leteckého klubu a už o rok později seděla sama za kniplem. Po škole se stala instruktorkou a do začátku války stihla vycvičit pětačtyřicet budoucích pilotů.

Když v červnu 1941 Němci vtrhlli do Sovětského svazu, Lidija chtěla okamžitě do boje. Nejdřív ji odmítli kvůli nedostatku zkušeností, ale nevzdala se a zkusila to znovu. Do přihlášky připsala sto nalétaných hodin, což nakonec rozhodlo. Letectvo tehdy zoufale potřebovalo každého, kdo uměl sedět v kokpitu. Přidělili ji k ženským leteckým jednotkám pod velením Mariny Raskovové. Některé z těchto pilotek si vysloužily přezdívku „Noční čarodějnice“. Litvjakovou si spolubojovnice brzy oblíbily a říkaly jí „Lilka“. Létala na stíhačce Jakovlev Jak-1.

První bojové akce absolvovala v létě 1942 nad Saratovem, odkud ji brzy přeřadili ke Stalingradu, k mužskému 437. stíhacímu pluku. Zpočátku ji jako pilotku moc vážně nebrali, ale hned během prvních dnů změnili názor. 13. září 1942, pouhé tři dny po příchodu, sestřelila dvě německá letadla: bombardér Junkers a stíhačku Messerschmitt. Pilota druhého stroje zajali. Byl to Erwin Meier, zkušený stíhač s jedenácti sestřely a Železným křížem na hrudi. Nevěřil, že by ho mohl sestřelit někdo neznámý, a chtěl vidět toho, kdo ho dostal. Když před něj přivedli drobnou blondýnku, zareagoval podrážděně a nejdřív si myslel, že jde o nějaký sovětský žert. Teprve když mu Litvjaková podrobně popsala celý souboj, pochopil, že to skutečně byla ona, kdo ho porazil.

O čtrnáct dní později prý sestřelila další stíhačku Bf 109. Podle některých zdrojů šlo o Hanse Fusse, zkušeného pilota Luftwaffe a držitele Rytířského kříže, který byl ten den vážně zraněn při nouzovém přistání. Přímé spojení s Litvjakovou se ale nikdy neprokázalo. Koncem září sestřelila bombardér Junkers, který předtím vážně zranil velitele roty. Její pověst rychle rostla. Nějakou dobu sloužila v 9. gardovém pluku, než v lednu 1943 přešla do 296. pluku (později přejmenovaného na 73. gardový), protože ten stále létal s letouny Jak. V únoru získala Řád rudé hvězdy, povýšili ji na poručíka a dostala možnost létat jako „svobodný lovec“, elitní pilot, který si sám vybírá cíle. „Byla to velmi agresivní osoba a rozená stíhací pilotka,“ řekl o ní velitel divize Boris Jeremin.

V této jednotce potkala kapitána Alexeje Solomatina, zkušeného stíhače s devětatřiceti sestřely. Zamilovali se do sebe a plánovali společnou budoucnost. Jenže mise pokračovaly a Lidija se stále vracela do vzduchu. Brzy nato musela dvakrát nouzově přistát kvůli prostřílenému letounu. V březnu 1943 šestice Jaků zaútočila na tucet Junkersů. Litvjaková jednoho sestřelila, ale pak na ni zaútočily Messerschmitty z doprovodu. I přes zásahy a zranění dokázala ještě jednoho útočníka poslat k zemi a s vypětím sil doplachtit na letiště. Ztrácela spoustu krve, ale lékaře odmítla. O pár týdnů později už znovu seděla v kabině.

Její nejodvážnější akce přišla koncem května 1943. Cílem byl německý pozorovací balón, který naváděl palbu dělostřelectva. Několik pilotů se ho už pokusilo zničit, ale všechny odrazila silná protiletadlová palba. Litvjaková se přihlásila dobrovolně. Velitelé s útokem zpočátku nesouhlasili, ale když jim popsala svůj plán, nakonec svolili. Napadlo ji zaútočit zezadu, po širokém oblouku přes německé území, odkud to nikdo nečekal. Balón naplněný vodíkem pod jejími světlicemi vzplál jako pochodeň. Za tento manévr získala Řád rudého praporu a v polovině června 1943 byla jmenována velitelkou 3. letky.

Krátce před tím však přišla osobní tragédie. 21. května 1943 její manžel Alexej havaroval před očima celého pluku, když učil nového pilota. Zřítil se a uhořel dřív, než mu stihl kdokoli pomoct. Lidija byla zdrcena. Až teď si uvědomila, jak moc ho milovala. „Víš, nebyl můj typ, ale jeho naléhání a láska mě přesvědčily… a teď už asi nikoho takového nepotkám,“ napsala matce. Krátce nato přišla i o kamarádku Kaťu, kterou Němci sestřelili. Tyhle ztráty ji změnily. „Po jeho smrti chtěla být hlavně v akci a čím dál víc riskovala,“ vyprávěla její mechanička Inna.

16. července 1943 se střetla s třiceti bombardéry a jejich doprovodem. Jeden z nich sestřelila, ale její stroj byl zasažen a musela nouzově přistát. Byla znovu zraněná, ale ošetření opět odmítla. 19. července sestřelila další Messerschmitt a o dva dny později ještě jeden. Nikdo a nic ji nezastavilo.

1. srpna 1943 vzlétla během dne už počtvrté. Doprovázela útočné Iljušiny, když na ně zaútočili němečtí stíhači. Kolega Borisenko viděl, co se stalo: „Lilka přehlédla Messerschmitty, které kryly bombardéry. Dva se k ní přiblížili zezadu, a když je zahlédla, otočila se proti nim. Pak všichni zmizeli v mracích.“ Naposledy ji spatřil, když její stroj v plamenech pronásledovalo osm Messerschmittů. Ani padák, ani výbuch nikdo neviděl. Nejspíš ji sestřelil buď Hans Jörg Merkle, nebo Hans Schleef, oba německá esa. Bylo jí pouhých 21 let. Merkle tvrdil, že u Dmitrijevky sestřelil Jak-1, což sedí s posledním spatřením Litvjakové. Merkle sám krátce nato zahynul – narazil do letounu, který právě sestřelil.

Její tělo se nenašlo, a tak ji sovětské úřady vedly jako nezvěstnou. Stalin nevylučoval, že padla do zajetí, což tehdejší režim považoval za selhání a v krajním případě i zradu. Proto nedostala ani posmrtné vyznamenání. Její věrná mechanička Inna se s tím nesmířila. Třicet šest let hledala místo havárie. Prohledala přes devadesát míst pádů, třicet letadel a mnoho hrobů, než v roce 1979 zjistila, že ve vesnici Dmitrijevka pohřbili neznámou pilotku. Komise tělo identifikovala jako Lidii Litvjakovou. Teprve 6. května 1990 jí Michail Gorbačov udělil posmrtně titul Hrdina Sovětského svazu. S jedenácti samostatnými sestřely a třemi ve spolupráci je dodnes považována za nejúspěšnější stíhací pilotku všech dob.

Zdroje: en.wikipedia.org | lifee.cz | dotyk.cz | armyweb.cz