Článek
Málokdo by to čekal od milého krále z Pyšné princezny nebo od roztržitého čerta z Hrátek s čertem, jejichž podání lidé dodnes považují za jedny z nejlepších v českých pohádkách. Stanislav Neumann patřil k nejoblíbenějším hercům své doby, zároveň byl přesvědčeným komunistou a nedokázal se zastat ani vlastního syna. Politická ideologie tak zasáhla i jeho nejbližší rodinu a bolestně ji rozdělila.
Stanislav se narodil 16. července 1902 na pražském Žižkově do rodiny, která byla silně levicově zaměřená. Jeho otec, básník Stanislav Kostka Neumann, patřil mezi zakladatele Komunistické strany Československa a svým přesvědčením ovlivnil i prostředí, v němž syn vyrůstal. Když byly malému Stanislavovi pouhé dva roky, otec rodinu opustil a odešel do Vídně s novou družkou a jejich dcerou. Matka Kamilla chtěla, aby se z něj stal úředník, a dokonce mu sehnala místo v bance. Stanislav se ale matčiným plánům postavil a začal se živit u menších divadelních společností, kde postupně získával první zkušenosti na jevišti. Po několika letech v těchto souborech se v roce 1927 stal stálým členem souboru Národního divadla, kde zůstal až do své smrti.
Kamilla Neumannová se synem Stanislavem a dcerou Lalou v roce 1905
Za druhé světové války se Stanislav Neumann aktivně zapojil do odboje. V době Pražského povstání 5. května 1945 doprovázel nákladní vůz se zbraněmi, když ho přepadl oddíl SS. Odvezli ho do loretánského kláštera, kde měl být 9. května popraven. Nacisté ale den předtím kapitulovali a Neumannovi tak zůstal život doslova o vlásek. Krátce po osvobození se vypravil do Terezína za svým sedmnáctiletým synem Stanislavem, který tam byl vězněn. Chlapec tam umíral na skvrnitý tyfus a byl příliš slabý, aby se mohl sám pohybovat. Nejprve ho z ghetta vyvedl v náručí a následně zařídil, aby byl převezen do nemocnice na Bulovce, kde se o něj postarali lékaři. Ani tato záchrana nezabránila tomu, co mělo přijít později.
Čistky v Národním divadle
Po únoru 1948 se Stanislav Neumann stal aktivním členem akčního výboru Národní fronty v Národním divadle. Tyto výbory měly za úkol „očistit“ kulturní instituce od lidí, kteří byli považováni za nežádoucí. Neumann svou roli bral velmi vážně a podle tehdejších svědectví nikoho nešetřil. Dirigent Václav Talich tehdy dostal výpověď doslova na hodinu. Karlu Högerovi Neumann osobně oznámil, že po dobu dvou let nesmí filmovat ani vystupovat mimo Národní divadlo a že mu bude snížena gáže o čtvrtinu za čtení „nevhodných tiskovin“. Herečce Jiřině Šejbalové zase hrozilo propuštění kvůli kontaktům s lidmi, které režim označoval za neloajální. Marie Vášová dostala trest jen proto, že se podivila, proč v klubovně visí portrét ministra kultury Zdeňka Nejedlého místo prezidenta Beneše.
„Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu,“ napsal Stanislav Neumann v roce 1949 do ankety deníku Mladá fronta. Tato slova přesně vystihovala jeho oddanost komunistickému režimu. Komunistou zůstal až do konce života a ještě na počátku normalizace v roce 1970 působil jako „moudrý, ale nesmlouvavý rádce“ při stranických prověrkách.
Přes svou výraznou politickou angažovanost zůstával Stanislav Neumann oblíbeným hercem. Jeho charakteristický, lehce plačtivý hlas a drobná postava z něj dělaly nezaměnitelnou osobnost českého filmu i divadla. Nejvíce se proslavil díky pohádkovým rolím roztržitého krále v Pyšné princezně, popleteného čerta v Hrátkách s čertem nebo kuchaře v Princezně se zlatou hvězdou. Výraznou roli ztvárnil také ve filmu Hostinec u kamenného stolu jako rada Dynderu. Když však bolševičtí ideologové tento film označili za „měšťáckou, reakční zábavu“, Neumann se od něj distancoval a neprotestoval ani proti stranické důtce, kterou tehdy dostal režisér Josef Gruss. Paradoxní přitom je, že film viděly čtyři miliony diváků. Velký ohlas měly i jeho komediální dvojice například s Jindřichem Plachtou v populárních filmech Konečně sami a Pelikán má alibi, kde jejich zcela rozdílné postavy spolehlivě bavily publikum.
Za svou loajalitu k režimu byl Stanislav Neumann štědře odměňován. V roce 1953 získal titul zasloužilý umělec, o pět let později obdržel Řád práce, v roce 1962 Řád republiky a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem. Ještě v roce 1973, tedy dva roky před svou smrtí, dostal Řád Vítězného února. Během své dlouhé kariéry ztvárnil přibližně tři sta divadelních a sto filmových postav.
Tragédie syna
Neumannův život zasáhla smrt jeho jediného syna. Stanislav mladší zdědil po dědečkovi básnický talent a po otci silnou oddanost komunistické straně. Po válce se stal stranickým funkcionářem, psal ódy na Stalina a ve svých verších oslavoval úspěchy dělnické třídy. Postupně se prosadil i v diplomacii. Od roku 1963 působil na velvyslanectví ve Varšavě, kde se stal prvním tajemníkem. Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy však nesl velmi těžce a začal stále více pochybovat o praktikách komunistického režimu.
V roce 1969 obvinili Stanislava Neumanna mladšího z takzvaného pravicového oportunismu a ze strany ho vyhodili. Nedlouho poté ho poslali do psychiatrické léčebny, kde o rok později spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou napsal, že odmítá vládu, která zakazuje lidem studovat a trestá poctivé. Napsal také, že ho mrzí, že nezůstal ležet mrtvý už v Terezíně. Neexistují žádné doklady o tom, že by se Stanislav Neumann svého syna zastal. Naopak se ještě v období normalizace aktivně zapojoval do stranických prověrek, jejichž výsledkem byly zákazy činnosti pro řadu jeho kolegů. Podporoval také nového ředitele Národního divadla Přemysla Kočího, který spustil další vlnu čistek.
Podle dobových svědectví se Stanislav Neumann nepřímo podílel i na událostech, které předcházely smrti Karla Högera. Ten podal výpověď na protest proti propuštění Vlasty Fabiánové a odchod ze scény, kterou miloval, jeho srdce neuneslo. František Smolík se kvůli Neumannovu postupu rozhodl vrátit komunistům stranickou legitimaci. Stanislav Neumann zemřel 19. února 1975 ve věku 72 let.
Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze
Ke konci života působil velmi osaměle a stranická věrnost mu nepřinesla žádné osobní štěstí. Jeho vnuk Stan emigroval s matkou do Francie, kde se stal dokumentaristou. Jako herec zanechal v českém filmu i divadle desítky nezapomenutelných rolí. Jako člověk však dodnes zůstává rozporuplnou osobností, která nezapochybovala o komunistické ideologii ani v době, kdy režim tragicky zasáhl jeho vlastní rodinu.
