Zbraně v kočárku a výstřel na pilota. Nejdrsnější únos českého letadla

V červnu 1972 se v pražské hospodě U Fleků sešla skupina mladých lidí. Nemluvili o sportu ani o holkách. V hlavě měli jedinou věc: jak utéct na Západ. O čtyři dny později se z jejich plánu stal krvavý chaos, při kterém zemřel člověk. Normalizační Československo působilo jako sevřená klec. Hranice byly uzavřené a pro mnoho mladých lidí znamenal každý další den spíš dusivou rutinu než naději. Lubomír Adamica, tehdy třiadvacetiletý, už věděl, jaký je život za hranicemi. V roce 1969 se dostal do Spojených států, procestoval je od východního po západní pobřeží a podle některých zpráv možná navštívil i legendární festival ve Woodstocku. Experimentoval s drogami, žil jako hippie a spal pod širým nebem. Postupně se ale dostal na úplné dno, psychicky i finančně, a několikrát se pokusil o sebevraždu.

V roce 1971 se Adamica vrátil domů a za nepovolené opuštění republiky dostal podmíněný trest. Po návratu do Československa ho čekalo vystřízlivění. Praha mu po dvou letech na Západě připadala cizí a bezradná. Znovu začal uvažovat o útěku, ale tentokrát nechtěl odejít sám. V hospodě U Fleků se kolem něj postupně utvořila parta mladých lidí ve věku od osmnácti do třiadvaceti let. Spojovala je záliba v undergroundové hudbě, odpor k režimu a touha po svobodě. Mezi nimi byl Jiří Beran, který se ještě před uzavřením hranic v roce 1969 dvakrát pokusil o emigraci, a Milan Trčka, který měl za sebou pobyty v Rakousku i Spojených státech. K partě se přidali další čtyři účastníci a tři dívky. Jednou z nich byla prodavačka Alena Černá, dcera policisty, která z otcova pouzdra vzala dvě pistole a přinesla je ostatním.

Z plánování se postupně stala příprava na skutečný čin – únos letadla. Chtěli si ověřit, jak složité bude na palubu propašovat zbraně. Nejprve vyzkoušeli letiště v Praze. Do tašky schovali kovovou trubku, ale detektor kovů ji odhalil. Rozhodli se proto pro Mariánské Lázně, kde žádné zabezpečení nebylo a osobní prohlídky probíhaly jen zběžně. Osmého června 1972 odpoledne na letiště dorazila nápadná parta. Mladíci s dlouhými vlasy, tři dívky a dítě v kočárku. Čekání si krátili bubnováním v parku. Prodavačce letenek připadali podezřelí, a tak zavolala bezpečnost. Policisté ale důkladně zkontrolovali jen muže. Ženy, které měly zbraně ukryté u sebe, prošly kontrolou bez potíží. Alena Černá měla pistoli v kalhotkách, druhá byla schovaná v kočárku vedle dítěte. Letadlo typu L-410 Turbolet s registrací OK-ADN bylo menší stroj s jednou zásadní konstrukční slabinou. Prostor pro piloty nebyl oddělen od míst pro cestující. Kapitán Ján Mičica a druhý pilot Dominik Chrobák seděli vpředu, hned za nimi usedli únosci i ostatní cestující.

Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne letadlo vzlétlo směrem do Prahy. Kvůli vojenskému cvičení museli piloti zůstat jen ve výšce sto metrů. Ve vzduchu byli sotva pět minut, když Lubomír Adamica vstal a svlékl bundu. Šlo o předem domluvený signál. Únosci vytáhli skleněné lahve od coca-coly a zaútočili na ostatní cestující. Měli podezření, že je mezi nimi ozbrojený policista v civilu. Na malíře pokojů Josefa Jahna, kterého si vytipovali jako možného estébáka, jeden z únosců mířil pistolí. Adamica spolu s dalším mužem zamířil ke kokpitu. Strhli pilotům sluchátka a křičeli: „Okamžitě otočte do západního Německa, jinak vás zastřelíme!“ Pistoli přitiskl ke krku kapitána Mičici. Jeden z cestujících, Klementis, se ho zezadu pokusil odtáhnout, ale dostal ránu pěstí do nosu. Druhý únosce ho okamžitě přitlačil zpět do sedadla a vzápětí zazněl výstřel. Kulka proletěla pilotovi krkem a vyšla na druhé straně hrudníku. Krev potřísnila přístroje, způsobila zkraty a vyřadila z provozu navigaci. Dvaapadesátiletý Ján Mičica se zhroutil na řízení. Než upadl do bezvědomí, stihl druhému pilotovi říct jen: „Domino…“

Dominik Chrobák převzal řízení, ale tělo umírajícího kolegy mu spadlo na levou ruku. „Levou rukou jsem se ho jenom snažil udržet, aby nespadnul na řízení. To bychom šli rovnou na zem,“ vzpomínal později. „Celou dobu za mnou stál chlapík s pistolí. Mohl jsem se jenom držet řízení a jinak nic.“ Adamica na něj křičel: „Mně je nyní všechno jedno, mně už na životě nezáleží.“

Letadlo se řídilo pouze podle magnetického kompasu, protože navigace byla mimo provoz. Chrobák zvažoval nouzové přistání na dálnici, ale nakonec si všiml řídicí věže malého sportovního letiště ve Weidenu v Bavorsku. „Ještě jsem chvíli letěl podél dálnice, abych jim ukázal, že už jsme na Západě. Poznali to podle aut, která tam jezdila,“ popsal později. Po šestadvaceti minutách letu bezpečně přistál. Únosci v panice vyskočili z letadla ještě před zastavením a rozběhli se směrem k lesu. Někteří líbali zem. Policisté dorazili během několika minut a všechny zadrželi.

Chrobák společně s cestujícím Jahnem vynesli tělo kapitána Mičici nouzovým východem a pokusili se ho oživit. Bylo však pozdě. Lékař na místě konstatoval smrt. Okolnosti výstřelu ale zůstaly sporné. Německá obžaloba tvrdila, že šlo o vraždu, někteří svědci však pochybovali. Josef Jahn později uvedl: „Vím, že mu tou pistolí vrážel do krku, křičel na něj, a v tom ten výstřel padl. Takže já si myslím, že to nebyl úmyslný výstřel, že by ho chtěl zabít.“

Zvláštní roli sehrála i pitevní zpráva českých soudních lékařů, kteří provedli vlastní pitvu a došli k jiným závěrům než jejich němečtí kolegové. Jejich zpráva byla ale označena jako „přísně tajné“ a v německém procesu se nepoužila. Podle českých znalců se z pozice, kde Adamica stál, střílet nedalo tak, jak popisovala německá obžaloba. Všichni únosci byli obviněni podle nového německého zákona, který zpřísnil tresty za letecké únosy. Lubomírovi Adamicovi hrozilo doživotní vězení. Dne 14. ledna 1973, ještě před začátkem soudního řízení, ukončil život oběšením ve své cele. Ve vzkazu na rozloučenou sdělil rodičům: „Měl jsem vás moc rád. V posledních chvílích života jsem na vás myslel… Nevěřte ničemu, co slyšíte, a polovině toho, co víte.“ Ostatní členové skupiny dostali tresty od tří do sedmi let. Po roce 1990 je omilostnil prezident Václav Havel a většina z nich zůstala v Německu.

Únos se stal inspirací pro 29. díl seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Mimikry. Film natočený v roce 1978 propojil témata undergroundu, terorismu a narkomanie. Hudebníci kapely Mimikry, inspirované skupinou The Plastic People of the Universe, byli vykresleni jako zbabělí narkomani a zrádní vrazi, kteří měli útok na pilota předem naplánovaný. Seriál záměrně překroutil skutečnost a využil ji jako propagandistický nástroj proti nepohodlným umělcům.

Píseň Bič boží, kterou skupina v seriálu hraje, se za normalizace paradoxně stala hitem. Dominik Chrobák, který tehdy zachránil letadlo i cestující, dostal státní vyznamenání za statečnost. Po roce 1990 mu úřady odebraly příplatek za hrdinství, později mu byl vrácen. O seriálu Majora Zemana řekl: „Ten seriál bol strašný nezmysel, nebol realistický. Oni chceli robiť hrdinov z eštebákov.“

Zdroj: cs.wikipedia.org | zivot.pluska.sk | plus.rozhlas.cz | seznamzpravy.cz