Článek
J. W. Goethe, jehož dějinný význam pro minimálně západní kulturní okruh je nezpochybnitelný a všeobecně uznávaný, svůj bestseller o nešťastné, nenaplněné lásce, kdy Werther byl zamilován do dívky jménem Lotta, ta však uzavřela sňatek s jiným mužem, publikoval v druhé polovině 18. století. Představa této doby, již dělí od naší současnosti zhruba 250 let, je obrazem neskutečné, těžko vyjádřitelné těžkosti, hrubosti, zkalenosti života, obrovského duševního napětí a boje, neboť tehdejší zemědělství bylo odrazem úmorné fyzické práce, kterou maximálně zlehčovala mírně hospodářská zvířata, tudy pramenilo živobytí absolutně nejširší venkovské vrstvy, to byla opora vrstev nad nimi, jež neduhy počasí sledovaly se stejně zatajeným dechem, protože věděly, že jsou na těch výpěstcích zcela závislí.
Nenastínil jsem nic nového, určitě by se našlo tisíce dalších příkladů složitosti oné doby. A právě v kulisách tohoto je naprosto pozoruhodné, s čím před nás předstupuje mladý Goethe. Máme tu literární postavu, která je zajištěná, která netrpí nemocí, která má i společenské kontakty a přesto strádá, cítí se hrozně. Je to vůbec ospravedlnitelné? Jiní dřou, síly už nemají, celá rodina jim visí na krku a žijí dál. Goethe nebyl dle mého nadutec, ale vizionář. Proč?
Axiomem naší společnosti, už dávno před Goethem, za Goetha, i po něm, je skutečnost, že lidé musejí být od přírody silní, tedy odolávat tlakům je něco tak veskrze přirozeného, a jestliže to člověk nedokáže, není už ani pořádně člověkem. Některé děti bohužel skončí v rukách psychologů a psychiatrů, škola se pro ně v určitém okamžiku stane nezvladatelnou, musejí hledat opěrný bod, a okolí nechápe. Ale autor Werthera by chápal, všiml si totiž, alespoň je to má hypotéza a jeden z osobních výkladů oné tenké knihy, že některé duše jsou stavěny takovým způsobem, že vlastní oduševnělý svět zabírá takovou plochu vnímání, tudíž člověk nemůže dát ani kapku vnitřní energie světu vnějšímu, opravdovému, tomu, který ostatní vidí a hodnotí dle něj.
Někteří lidé jsou, alespoň v porovnání s tím axiomem, slabí. Může to být z příčiny, již jsem výše popsal, ale důvodů je spousta, široká škála. Ale my jako společnost i na základě odkazu (nejenom) toho díla musíme začít chápat, že člověk může mít v daném okamžiku vše, peníze, zdraví, společenské kontakty, pozornost, ale přesto vydat ze sebe nějakou činnost, udělat nějakou práci, být pevný a odolat nějakým nepříjemnostem, může být nesplnitelný úkol. Zákoutí lidské psychiky jsou nekonečná, vnitřní nastavení, ať už vrozené nebo získané, dává tomu prostor. Ale právě takové bytosti často disponují téměř nezachytitelným paprskem mimořádných schopností, proto pracujme na změně toho axiomu, na šíření osvěty.
