Článek
Dnešní Česká republika je zcela laickým státem, což znamená, že církev nijak nezasahuje do státních záležitostí, nepodílí se nijak na řízení státu a musí být od státu jasně oddělena. Římskokatolická církev je právním řádem v ČR brána jako běžná veřejná korporace, právnická osoba, stejně jako různé spolky, ústavy, příspěvkové organizace či společnosti.
Z toho vyplývá, že jako taková má také práva jako právnické osoby, tzn. může nabývat majetek, hospodařit s ním, vlastním jménem podnikat, zaměstnávat osoby atd., přičemž právě ze svého statutu může i zřizovat školy, čehož také poměrně hojně využívá.
Napříč Českem se nachází několik desítek základních i středních církevních škol a já jsem poctěn jednu z nich navštěvovat, konkrétně střední školu se zaměřením na pedagogické a zdravotnické obory v městě Odry zřizovanou Biskupstvím ostravsko-opavským, tudíž si troufám říci, že do této problematiky mohu vhlédnout okem znalým a zkušeným.
První významný bod, jenž bych chtěl zmínit, je ten, že katolické školy nejsou nikterak dogmatické, ponořeny samy v sobě, nesmrtelně oddány biblickým veršům. Křesťanství je jen nadstavbovým prvkem, nějakou specialitou, ozvláštněním, neplní zde však jádrovou funkci. Jádro je vzdělávání jako na každé jiné škole podle metodik MŠMT. Církevní rozměr není nijak extrémně akcentován, sám mám ve své třídě spolužáky, kteří jsou plnými ateisty, přesto však na škole bez problémů fungují. Tudíž si dovolím říct, že „církevky“ neslují tmářskou propagandou, nýbrž plní účel jako „normální“ školské instituce s tím rozdílem, že je zde lehce přítomna jakási druhá dimenze.
Samozřejmě je vhodné navázat tím, že můj konkrétní případ obsahuje povinnou vyučovací hodinu nazvanou „Etická výchova a křesťanství“, avšak jak název napovídá, opět to nelze chápat jako křesťanskou „agitku“, ale jako hlubší prostředek poznání mechaniky lidské mravnosti a morálky, kulturních, společenských a estetických hodnot člověka, kdy je třeba říci, že spojení s křesťanstvím je nasnadě, neboť vývoj společenských kodexů, zvyklostí a přístupu v různých situacích je s křesťanstvím velmi svázán.
I jiné činnosti např. školní mše není potřeba chápat jako zarytě záležitost skálopevně věřících, ale jako jeden z tradičních, starobylých rozměrů lidské kultury a vysokého vnímání, které učí k pokoře, úctě, ocenění, čerpání, vděčnosti, jemnosti a vytříbenosti, čímž se dostáváme k jedné z nejpalčivějších otázek současného světa - je křesťanství přežitek, umrlec starých, předešlých dní, bezdušný vyvrácený fanatismus, anebo spojení, víra, síla, blahý proud, jenž vede duši výše, obdarovává ji hřejivými pokrmy a skýtá jí nezachytitelný ráj okamžiku modlitby i budoucí v nebi?
Každý dospěje k jiné odpovědi, podstatné však je, že jasnozřivě nevleče víra ony školy v bahně zaslepeností, otupělosti, temnoty a nevědomosti, nýbrž poskytují uspokojivé vzdělání obohacené o nezvyklý, mimořadný program, v němž je možné spatřovat povýšení člověka a vzor mysli, ale také strnulé modlářství bez významu a užitku. To už je každého rozhodnutí, jak toto vyhodnotí.
