Článek
Symfonie se rodící
Symfonie se poprvé vynořuje v 18. století, tedy v období rozumu, pravidel a řádu, v klasicismu. Její vznik se spojuje s několika hudebními fenomény té doby: zdokonalením hudebních nástrojů, techniky hry na ně, jejich zaváděním do praxe, tedy i do orchestrů, jimž bylo do názvu vetknuto „symfonický“, neboť ony byly předpokladem i vlastně jedním z iniciátorů narození symfonické formy.
Právě barvitost, objemnost orchestrů, tento kapitál v rukou, který podněcoval k vyšším cílům, ke vzdálenějším metám, ale také hlad vrchnosti po nových, neokoukaných, módnějších kusech, ponoukl geniálního Josepha Haydna k napsání mimořádně dlouhé instrumentální skladby rozčleněné na věty - tak vznikla první symfonie „Lukavická“ podle místa dokončení - Lukavice na Plzeňsku. Později Haydn ve službách hraběte Esterházyho složil přes sto dalších symfonických děl vynikajících svou lehkostí, vitalitou, jemností, precizností či hravostí, ku příkladu zmiňme symfonii „S úderem kotlů“, „Oxfordskou“ či „Hodiny“.
Tento skladatel s legendární přezdívkou „otec symfonie (a smyčcového kvarteta)“ měl velmi silného konkurenta - protřele známého W.A. Mozarta, který ve všech svých více než čtyřiceti symfonických kusech, ať už je to „Jupiter“ či nám blízká „Pražská“, nepřestává udivovat svými pozoruhodnými hudebními nápady motivů, které se vrývají pod kůži, smyslem pro hudební lesk, nadnesenost, zábavnost, hudební důvtip a šprým.
Symfonie roztáhla svá křídla
Klasicistní trojlístek, jehož zástupci jsou právě Haydn a Mozart, doplňuje jméno nanejvýš význačné - Ludwig van Beethoven. Symfonie se pro něj stala prostorem, jak vyjádřit hluboká citová hnutí, nejzazší zákoutí duše, obrovskou rozporuplnost lidského bytí, zde vložil mohutnou výbušnost, energii, vzdor, rozpolcenost, tato byla prostředkem k předání celé emoční škály člověka. Došlo k přerodu k romantismu - klasická čtyřvětá struktura může být narušena v rámci naléhavosti vyjádření (programní 6. symfonie „Pastorální“), či přidána vokální složka (9. symfonie „S Ódou na radost“). Nezapomenutelná je 5. symfonie „Osudová“ s čtyřtónovým motivem „osud klepe na dveře“.
Beethovenovo dědictví je přítomno ve větší či menší míře u všech romantiků 19. století, byl jim vzorem v symfonické tvorbě. Nejlepší tradici však každý obohatil po svém: Berlioz do své „Fantastické symfonie“ s mimohudebním (typicky romantické) námětem zakomponoval tzv. „idée fixe“, „utkvělou“ hudební myšlenku, která má vždy upozornit v díle na určitou věc, má v určený moment navodit danou představu, Lizst šokoval neskutečně neobvyklými harmonickými postupy, které využívá jeho „Dantovská“ i „Faustovská“ symfonie, Schubert, nedoceněný lyrik, zase zanechal svou 8. symfonii romanticky nedokončenou, zato umírněný romantik Brahms spojí to nejlepší z klasicismu a romantismu v Beethovenovu grandióznost.
Určitě nemůžeme nezmínit Mendelssohna - Barthodyho s jeho „Italskou“, Čajkovského bolestnou, silně oduševnělou 6. symfonii (skladatel zemřel několik dní po premiéře, kterou dirigoval), „Varhanní symfonii“ Saint-Saënsovu, Antona Bruknera, Césara Francka a další.
Samostatnou kapitolou by byla ohromná melodická invence Antonína Dvořáka, jenž svou „Novosvětskou“ završil celou dlouhou romantickou epochu. Zajímavostí je, že jednu symfonii složil i Bedřich Smetana pod názvem „Triumfální“.
Symfonie nekonečná a nesmrtelná
Symfonie je paleta bez hranic, ve které porušit pravidla je výsadou, kdy skladatelé soustředili své síly do propisování autentičnosti, originality, rozlehlosti, hutnosti, nabízení nenapodobitelných vjemů a prožitků. Ať už to byl Mahler se svými galaktickými monstrdíly, Sibelius se svým vlasteneckým citem, nebo Šostakovič se svou mozartovskou hudební vykutáleností, tuto formu brali jako nejvyšší poctu, nástroj a možnost proniknout do nitra světa, vzlétnout nad svět, dojmout lidská srdce i je upřímně osvěžit.
Věřte, že symfonie je dar člověku, je obrazem jeho dokonalosti i největších nedostatků. Je náročná, ale ryzí, vydřená, zrozena z ducha, ducha, v němž je naše lidství. Zde právě leží obraz naší přirozenosti i složitosti, tady nalézáme podstatu našich schopností vnímat, objevovat, cítit, nasávat, pohroužit se. Symfonie je člověkem ve své plné kráse.
Zdroje:
