Článek
Co je to pravicová politika a proč nám dominuje?
Poslední parlamentní volby se nesly v duchu mimořádné eskalace mezi koalicí tehdy opozičních středopravicových stran SPOLU a v té době vládním hnutím ANO, které nemá jasně vymezený ideový rámec, ale vzniklo jako liberální středopravicové hnutí, zařadilo se do liberální frakce v Evropském parlamentu, dříve ALDE, dnes Renew Europe , nyní je členem také např. Progresívne Slovensko, místopředsedkyní této strany byla mj. i dnešní prezidentka SR Zuzana Čaputová.
I další strany, které byly ve volbách favorizovány (a probojovaly se do PS) jsou jednoznačně pravicové orientace, snad s výjimkou Pirátů, avšak pokud nejsou zakořenění jako pravice, rozhodně se nedají označit za kovanou levici, neboť levicové postoje zastávají především v kulturních tématech, či tématech klimatu, mnohem méně však v zcela klíčových ekonomických, hospodářských či sociálních otázkách, jsou členy středopravicové vlády, nepřidali se do jasně levicové frakce S&D, neboť by jim to z pouhé aury a vizáže absolutně nepříslušelo.
Vidíme teda, že jsme v jasném područí pravice. Stalo se tak z toho důvodu, že jsme uvěřili nejen v to, že nové podnikatelské projekty mohou hájit zájmy pracujících, středně a nízkopříjmových ve svém skrývaném pravicovém náboji, ale též tomu, že koalice SPOLU představuje tu krásnou, hrdinskou demokracii, jež porazí babišovské či okamurovské zlo. Umrtvení politiky na tyto dva tábory bylo fatální chybou.
Proč bychom měli jít doleva, v čem nám levice schází?
Pravicová politika je založena na individualismu, plné osobní zodpovědnosti, soběstačnosti, svébytnosti. Každý se má o sebe postarat sám, sám je jediným strůjcem svého štěstí. Řekněme, že takový model by snad mohl hypoteticky fungovat, avšak v reálném světě je prakticky neuplatnitelný, neboť s mocí roste chuť, a tak vlivní, zámožní mnohokrát využijí svého postavení, jejich osobní morálka z níž vychází ona osobní zodpovědnost je chatrná, narušená, nekohezní (viz Andrej Babiš vydělal na krizi, zdražil potraviny, prodává nekvalitní výrobky, platí zaměstnancům minimální mzdu).
Samozřejmě to není jen případ Babiše, takovéto chování můžeme vypozorovat u mnoha a mnoha případů. Je tedy zřejmé, že mnozí lidé se potřebují opřít o silný, pevný stát, který prostě do toho bude kecat, protože chce dosáhnout alespoň nějakého srovnání pozicí a startovací čar, když jeden se narodí v centru Prahy a druhý třeba ve Slezských Pavlovicích. To, že rozhodný stát je třeba, ukázaly i krize, kterými jsme prošli či procházíme. Nelze nechat velké hráče být, když namísto řešení krizí je mnohdy prohlubují!
Jak z toho tedy ven?
Jednoduše. Uvědomit si, že prakticky všechny státy Evropy mají v národních parlamentech menší či větší levicové zastoupení, znovu si prověřit, co všechno dokázala, udělala česká sociálnědemokratická levice, když se jí podařilo být několikrát stranou vládní, nepodléhat zbytečným volebním polarizacím a volit podle racionálního politického ideologického základu, dlouhodobě vyprofilované orientace, ne na základě momentální výkřiků a narychlo sepsaných politických programů. Najděte, kdo má nejen průnik s vašimi zájmy, ale kdo je také aktivně dokáže hájit a v minulosti hájil.
