Článek
Velikým celospolečenským tématem ode dne svého pozoruhodného představení až do nynějších předprázdninových časů zůstává „ozdravný balíček“, skrze jehož jednotlivé (často zmatené a nesourodé) položky má vláda Petra Fialy v plánu zmírnit tempo zadlužování veřejného finančního sektoru.
Mnoho článků, analýz a studií velice zevrubně rozebíralo příčiny a důsledky jednotlivých opatření, komentátoři napínali síly k co nejkomplexnějšímu popisu motivů, subjektů, dopadů a odezev k odhaleným bodům, také se strhlo mnoho debat – a to vše (byť v menší míře) i v segmentu toho, co vláda neudělala, s čím nevystoupila. Zlatým grálem této oblasti (jistě s určitou dávkou mé osobní subjektivity) je rozhodnutí neuvalit spotřební daň na tiché víno navzdory tomu, že na jiné typy alkoholických nápojů se tato daň vztahuje.
A jaký je tedy důvod, že vládní představitelé se rozhodli ponechat vinným producentům jejich daňovou svobodu? Má odpověď zní – kabinet premiéra Fialy v tomto konkrétním případě skutečně naslouchal, opravdu věc promýšlel, byl rozvážný, pozorný, smlouvavý, hodnotil a vážil argumenty – výsledkem se stalo uznání specifických, neoptimálních podmínek (ohromná zahraniční konkurence staletě etablovaných vinařských velmocí s příhodnějšími klimatickými podmínkami, existence a zavedenost nadnárodních vinných korporátů) českých vinařů, pochopení jejich sociálního postavení a kulturní úlohy (složitost a námaha při zakládání vinice, dlouhá prodleva mezi setbou a prvními plody, vysoké nároky na ruční práci, boj s vrtochy přírody, také kulturní a společenský aspekt a význam vína…). Pravicová vládnoucí garnitura se dopustila vnitřního vzácného prozření – její vědomí bylo osvíceno tezí: „Stát musí výchozí podmínky nastavit tak, aby si všichni byli rovni v možnostech, které mají“.
Tato věta je součástí sociálnědemokratické DNA. Budiž důkazem to, že jedním z nejvýraznějších programových cílů našeho hnutí je volání po zavedení progresivního zdanění. Prastará je naše schopnost naslouchat, vždy jsme brali v potaz argumenty. A zde hovoří jasně. Velce jsme uznali těžkosti, strasti a trampoty našich vinařů, tedy pojďme uznat fakt, že tento stát nemůže být oprávněn zkasírovat značnější objemy financí z kapes příjmově průměrných či dokonce podprůměrných osob, výchozí podmínky těchto socioekonomických skupin totiž nekorespondují s podmínkami vysokopříjmových tříd a je-li naším cílem nastolit rovnoměrné možnosti rozvoje a možnost důstojného vyžití pro každého, klademe před sebe úkol uložit vzrůstající břemeno více na bohaté, kteří nezažívají “ vinařské trable”.
Každý se na chodu společnosti má podílet dílem ne stejně velkým, nýbrž stejně těžkým. Nechť to platí jak pro vinaře, tak celou (českou) společnost.
