Článek
Česká republika sousedí se čtyřmi státy, k nimž má různý vztah, nestejný přístup. Je však důležité si uvědomit, že v této záležitosti můžeme rozlišovat dvě roviny, oficiální státní diplomacii a nejrůznějšími vlivy vytvořený dlouhodobý vztahový úzus širokých vrstev české společnosti. Jestliže se zaměříme na druhé jmenované, je zde nasnadě říci, že vnímaní Německa je zabarveno negativními konotacemi, západní soused stále představuje pro mnoho lidí velkou těžkou, bolestnou neznámou, ze které jde nepříznivost a mráz. Důkazem budiž právě první přímá prezidentská volba, kdy soupeř začal hrát německou kartu, vložil do ní energii, neboť znal výše uvedené a považoval to za nezpochybnitelný fakt. Nejsem hoden rozsoudit, zda zakladatel TOP 09 prohrál kvůli českému nacionalismu, avšak vím, že protivník předpokládal existenci tohoto jevu v Česku, a protože každý nacionalismus má úhlavního nepřítele, vše bylo vsazeno na německé konexe, ač Schwarzenberg je původem z Rakouska. Mýlil se snad Zeman v některém ze svých závěrů?
Jestliže byly prokázány minimálně nacionalistické tendence v tuzemsku, otázka zní: Je toto pro českou kotlinu žádoucí? Ano, ale ve významu, jenž předpokládá toto jako synonymum slovu vlastenectví. Zatímco však tento synonymní význam je hluboce uznáván, málokdo už připouští, že tato slova mohou být rozdílná, pravdou však je, že ta slova jsou sobě až protichůdná. Nacionalismus je mimořádné, přepjaté lpění na vlastním národě, jeho vyvyšování nad ostatní, spočívá v silném ochranářství, uzavřenosti, rigiditě, často až potlačuje účel, zato ctí prostředky. Vlastenectví je kladný vztah k národu, hluboce vyzdvihuje historii, umění, kulturní tradice, avšak nelpí na oddělení, naopak uznává provázanost, nezbytnost vzájemného ovlivňování jednotlivých národních společenství.
Proč to zmiňuji? Neboť vnímáme, snad mi dáte za pravdu, strach z uprchlíků, vnímáme diktáty „berlínské“ či „bruselské“, cítíme se být poklonkováni ke Spojeným státům, hledáme prostředky, jak tyto vlivy omezit, zahnat do kouta, ale z čeho pramení ten účel, co chráníme, jaká je naše náklonnost k základům češství? Přece nezáleží na Evropské unii, jestli posloucháme Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Fibicha…, čteme básně Nerudovy, Vrchlického, Hálkovy, Heydukovy…, či romány Světlé, Krásnohorské, Jiráskovy, Třebízského…atd. Pokud jsme si uměli vybrat tvrdý, těžký nacionalismus, kdy se vymezujeme, hledáme hranice a lpíme na svém, můžeme si vybrat objevování dalekosáhlé duše českého národa, objevování hlubokých kořenů a ovlivňování celosvětovými kulturními směry, kde výsledek jednoho národa je působení ostatních. Každý může vykročit jakýmkoliv směrem.
Nenechme se pohltit panikou a neklidem jako při oné volbě, ani při přijímaní uprchlíků a dalších takových událostech, kdy nacionalismus sice zavelí uzavřít národ jako do atomového krytu, avšak vlastenectví ví, že pevnost a trvalost národa není dána vnějšími podmínkami, nýbrž vlastním vnitřním uvědoměním o svých tradicích, kultuře, umění, historii, opakováním si tohoto a předáváním dalším generacím. Je to otázka každého z nás.
