Interpretace Koránu 1:1

Tímto veršem začíná dnešní kanonizovaný Korán (který není chronologicky uspořádaný, takže se nejedná o první „Aláhem zjevený“ verš):

Už na začátku jde vidět, že text mluví o bohu ve třetí osobě. Není to tedy přímá řeč Aláhova, kde by Aláh mluvil za sebe v první o sobě, ale je to řeč někoho, kdo mluví ve jménu boha.

Dále se dozvídáme, že je bůh/Aláh milosrdný a slitovný.

„Ve jménu“ je tam v arabštině psáno jako بسم, což je jeden z „překlepů“ v Koránu. Je to složenina předložky bi (بِ) a slova ism (اسم).

A na konci ism (اسم) je ještě koncovka -i, indikovaná diakritikou: اسمِ. Ta koncovka u ismi je tam kvůli té předložce bi (ب). Dohromady je to bismi (باسمِ). Když se podíváte na verš 96:1 v arabštině, tak tam opravdu je باسم, ale tady v tom našem verši 1:1 je pouze بسم, tedy chybí tam ta čárka ا, zvaná alif. A tohle je něco jak měkké a tvrdé i v češtině - lidi neví co tam psát, protože oboje zní stejně. Ten alif nemá vliv na výslovnost - nevyslovuje se to bi-ismi protože ten alif (reprezentující "i") u „ism“ je tichý.

Takže pisatelé Koránu ten alif v různých slovech psali stylem šup sem šup tam a nebyli v tom konzistentní. Mohameda z toho nemůžeme vinit, pokud on sám to nepsal, ale v dnešním kanonizovaném Koránu tam tyto překlepy prostě jsou. Zároveň se nedá říct co je správně, protože neexistuje žádný před-Koránský standard arabštiny, vlastně nemáme ani žádnou knihu arabskou, natož slovník nebo učebnici gramatiky. Pravidla arabštiny byly vydefinovány až později a na základě Koránu (tak, aby Korán byl oukej). Tedy oficiálně v Koránu žádné jazykové chyby nejsou, protože Korán byl definován jako měřítko toho, co je v arabštině správné. V moderní arabštině by bylo správně psát s alifem باسم, ale při citaci Koránu se to nechává jako بسم.

Dále je ve verši zmíněn „al-láh“ (الله). Tady je s tím alifem podobná situace (byť Aláh se všude konstantně píše jako الله).

Pro ukázku bych zmínil podobné slovo al-lám (اللام), což je název písmene ل. Zatímco al-lám se píše jako ALLAM (ا ل ل ا م), tak al-láh se píše pouze jako ALLH (ا ل ل ه), tedy chybí tam to dlouhé A. Lám je LAM, ale láh je jen LH. Já si myslím, že ten alif ve slově Aláh prostě chybí a že by mělo to slovo být psáno jako اللاه po vzoru اللام. Nicméně Aláh se tradičně všude píše jako الله a ta malá čárka úplně nahoře je tam právě kvůli tomu chybějícímu alifu. Té čárce se v angličtině říká „dagger alif“, je to taková dýka přišpendlená nahoru. Mě to trochu připomíná jako když paní učitelka opravuje diktát a žákovi chybí písmeno a tak paní učitelka to chybějící písmenko napíše nahorů. A takhle nějak to probíhalo, protože první rukopisy Koránu byly bez té doplňkové diakritiky, tedy „dagger alif“ tam nebyl, ale byl doplněn pozdějšími muslimy. Já bych chtěl na klávesnici napsat to slovo Aláh bez diakritiky, ale ty fonty už jsou tak nastavené, že jakmile napíšeš Aláh, tak on tam tu diakritiku automaticky doplní. Teda mohl bych mezi L a H dát čáru(ـ), tedy: الـله. Takže tak nějak vypadá Aláh bez diakritiky a takhle vypadá i v nejstarších rukopisech Koránu.

Tady je slovo Aláh v Birminghamském rukopisu:

V rukopisu jde vidět, že ani bismi (بسم), které je před slovem Aláh, nemá tečku pod ب. Tedy potenciálně to může být i nismi (نسم) nebo tismi (تسم), nebo yasmi (يسم). Plus varianty které se týkají diakritiky, která určuje samohlásky, takže i kdy si stanovíme, že samohlásky jsou B-S-M (بسم), tak pořád to může být بَسم (basm), بِسم (bism) či بُسم (busm) a tohle byly jen varianty pro písmeno ب… a tohle je klíčem k pochopení toho, kde se vzaly všechny ty různé varianty Koránu. Často to jsou prostě různé odhady diakritiky, která u nejstarších rukopisů nebyla psaná.

No dobře, ale co vlastně znamená to slovo Aláh? Zaprvé je potřeba pochopit, že arabština nemá velká a malá písmena, tedy Aláh (الله) je zároveň aláh (الله). Tedy není úplně jasné jestli je to vlastní jméno Aláh nebo prostě obyčejné podstatné jméno znamenající „bůh“.

V arabštině existuje slovo iláh (إله), které znamená bůh obecně. Pokud přidáme určitý člen al-, tak vznikne al-iláh الإله. No a pokud si řekneme al-iláh několikrát za sebou, tak nás tam to „i“ začne štvát a dáme ho pryč (pro zjednodušení) a zbyde nám Alláh. Takové zjednodušení se v arabštině dějí i s jinými slovy (např. امرأة a المرأة). Ta zjednodušená verze الله se používá teď výhradně pro toho abrahámského boha (i v arabské Bibli), zatímco nezjednodušené al-iláh الإله se použije pokud chceme mluvit o konkrétním bohu z jiného náboženství. Vyjímečně se použije الإله i pro Aláha - je to v pár hadísech (z nejasných důvodů), případně to můžou použít arabští ateisté, pokud chtějí naznačit, že ten Aláh není nijak speciální oproti ostatním bohům.

Někteří mají tendenci tvrdit, že to slovo „Aláh“ nemá gramatický rod, což je lež, protože to slovo má všechny znaky mužského rodu a používají se s ním zájmena i přídavná jména mužského rodu.

Jinak „bohyně“ si musí přidat ة, tedy bude to iláha (إلهة), s určitým členem al-iláha (الإلهة), případně po zjednodušení à la Aláh (které se ale vůbec nepoužívá) by to bylo alláha (اللهة). Bohové jsou áliha (آلهة), s určitým členem al-áliha (الآلهة). Bohyně v množném čísle by byly iláhát (إلهات), s určitým členem al-iláhát (الإلهات). Arabština má i duál, ale radši už s tím nebudu otravovat.

V šahádě se říká لا إله إلا الله (lá iláha illa Alláh), což je doslova něco jako „not a god except the god“. První je tam tedy zmíněn iláh (إله), což je jakýkoliv bůh (=a god). U toho slova je zároveň přípona -a způsobená tím lá (لا), tedy je tam iláha (إلهَ). Tedy iláha (إلهَ) v tomto kontextu zní stejně jako iláha (إلهة), což znamená „bohyně“, ale to je fuk. No a poslední slovo je Alláh (الله), což už víme co je.

Tedy šaháda je prostě zavržení všech bohů, kromě jednoho. Jeden bůh vládne všem, jeden jim všem káže. V šahádě není zmíněno žádné sloveso, takže je otázkou interpretace jestli ti ostatní bohové jsou úplně nereální anebo jsou reální, ale pouze jsou zavržení (nemají být uctíváni). Často se to překládá jako „No god is worthy of worship except Allah“. Já mám pocit, že ten staro-židovský poly/henoteismus tam pořád má vliv.

Arabština je příbuzná hebrejštině. Oba dva jsou to semitské jazyky. V Bibli, v Genesis 1:1 se píše slovo „elohim“ (אֱלֹהִים), které doslova znamená „bohové“, ale jelikož židé si nechtějí přiznat polyteistické/henoteistické kořeny, tak to překládají jako singulární „bůh“. Ale je to plurál a ta koncovka -im (ים) značí plurál. Když tuto koncovku odstraníme, tak zbyde אֱלֹהִ, což jsou písmena alef (א), lamed (ל) a he (ה), tedy ALH. Nepřipomíná vám to něco? Třeba alif, lám a há? To je iláh (إله). Alif, lám, há (ALH). A ta spojitost mezi koránským Aláhem a biblickým elohim je zřejmá ze slova alláhumma (اللهم), které se občas v Koránu také vyskytuje (např 3:26 - na quran.com lze slovo i přehrát kliknutím). Arabština nemá ve zvyku přidávat mím (م) na konec slova, takže jediné rozumné vysvětlení je, že je to po-arabštěné slovo elohim. A ten mím je tam z té hebrejské koncovky, která se v arabštině nepoužívá.

Když se vrátím k našemu verši 1:1, tak ještě musím upřesnit jak se tady Aláh (الله) čte. V podstatě je to lláhi, tedy bez „a“ na začátku a s „i“ na konci. S bismi (بسم) je to celkem bismilláhi (بسم الله).

Když už jsme u „in the name of god“, tak bych ještě vložil, že existuje stejnojmenná píseň In the Name of God od Dream Theater.

Dále jsou ve verši přidávná jména „milosrdný“ a „slitovný“. To znamaná, že bůh má tendenci proviněným odpouštět a netrestat je. Např. pokud nebudete v Aláha věřit, no tak on vás po smrti bude mučit ohněm a pak vás bude mučit dál a to vám bude způsobovat neskutečnou bolest. A pak vás bude mučit, mučit a mučit a poté si nedá přestávku, ale bude vás dál mučit, mučit a mučit a pak si opět nedá přestávku a bude vás mučit až donekonečna, bez jakéhokoliv slitování. Bude vám tedy způsobovat nekonečnou bolest a utrpení. A tohle je vrchol krutosti a absolutní opak milosrdenství.

Já bych nikoho mučit nechtěl, takže jsem mnohem milosrdnější, než Aláh. Jestli chcete uctívat někoho milosrdného, tak jsem k dispozici. Ale nejspíš většina lidí jsou milosrdnější, než Aláh. On asi nikdo ani nemůže být horší, než Aláh, protože nic horšího, než nekonečné mučení ani nemůže být.

V čem tedy spočívá to boží"milosrdenství"? To je jenom pro muslimy. Pokud věříte na islám, pak můžete spáchat neomezené množství hříchů a nemusíte udělat ani jeden dobrý skutek a Aláh vám vám všechno odpustí. Ty různé islámské texty jsou sem tam v kontradikci a jsou otázkou interpretace, ale tohle je základní rozdělení:

Prostě, tak jako u nás se na to díváme tak, že hlavní je jak se člověk chová a to čemu věří už není tak důležité, tak v islámu je hlavní čemu člověk věří a to jak se chová už není tak důležité. Muslimové půjdou do nebe a káfirové půjdou do pekla. Aláh muslimům špatné skutky odpustí a na dobré skutky ne-muslimů se vyprdne. Ta message je v podstatě „Musíš věřit na islám!!! Jedině pak ti bude odpuštěno!!!“ Je to emocionální manipulace, která využívá pocity viny, aby ti podstrčila tuhle ideologii a aby tě v ní udržela.

Ohledně toho kdo půjde do nebe či do pekla jsou v těch textech kontradikce. V některých hadísech (např. Sahíh al-Bukhárí 6914) se píše, že když uděláš něco tak půjdeš do pekla (i když jsi muslim), ale pak zase v jiných hadísech se píše, že pokud nepřidružuješ k Aláhovi žádné další bohy, tak půjdeš určitě do nebe (např. Sahíh al-Bukhárí 129).. Já bych v tom nehledal nějaký systém, kde všechno sedí dohromady. Ty hadísy si vymýšleli různi lidi s různými názory a i v Koránu jsou o tom kontradikce (např. 5:69 versus 3:85).. ale to rozdělení výše jak jsem ho popsal, tak to je podle mě to, k čemu většina těch textů v rámci sunnitského islámu směřuje.

Ten rozdíl mezi „milosrdný“ a „slitovný“ tam moc není. I v arabštině ty dvě slova jsou ze stejného kořene رحم (RHM). Slovo رحم samo o sobě znamená „děloha“ a někteří interpretátoři Koránu se snažili tam najít souvislost. Mě napadlo ten verš přeložit jako „Ve jménu Aláha, děložníka děložného“. Ale asi to spíš bude souviset se slovem rahma (رحمة), které znamená to „milosrdenství“ atd.

První slovo je ar-rahmán (الرحمن). To dlouhé „á“ by sice měl reprezentovat alif (الرحمان), ale už mě nebaví o tom psát. Mimochodem existuje fatwa, kde se nějaký nešťastník ptá jestli to může psát normálně s alifem (aspoň ve jménech jako abdul rahman) a oni mu řekli v podstatě „Ne, protože Korán“. Jinak u jiných slov, třeba Salmán (سلمان) se ten alif píše.

Je tu ale ještě jedna specialita, kterou jsem neprobral. To slovo se píše jako AL-rahmán s al- (ال) na začátku, ale jelikož R(ر) je sluneční písmeno, tak ono zbaští ten lám (ل) z předpony AL-(ال) a jelikož to zbaštil, tak je tučnější a proto je tam RR, tedy ar-rahmán. A nad ر se píše diakritika رّ, která značí to ztučnění (stejně jako u slova الله je tam ta malá ležatá troječka, protože je tam jedno "dlouhé L"). Tedy الرّحمن (arrahmán)… Stejně je na tom druhé slovo ar-rahím (الرّحيم). V kontextu věty jsou tam ještě koncovečky -i, protože Aláh má koncovku -i a jeho přídavná jména musí souhlasit - musí být ve stejném pádu. A stejně jako u al-láha, ten alif na začátku se nechá zmanipulovat tím co je předtím, což je „i“. Tedy celá basmala je: bismi lláhi rrahmáni rrahími (بسم الله الرحمن الرحيم). Ale to úplně poslední „i“ na konci se nečte, protože to je konec věty a koncovky na konci věty se nečtou, takže už teda fakt finální verze: bismi lláhi rrahmáni rrahím.

Tohle byl teda první verš v dnešním kanonizovaném Koránu. Jinak v tafsíru Bahr al-Muhít (بحر المحيط) se píše, že existuje i varianta, kde je na konci basmaly الرحيمَ (ar-rahíma). Čímž se navazuje na další verš, který začíná na „a“.

Bismilláhi je fráze, kterou muslimové běžně používají když něco začínají dělat (fatwa). Ta fráze bismilláhi (بسم الله) má svůj vlastní název, kterým je basmala (بسملة). Myslím, že je zřejmé jak byl název odvozen. Z Aláha zbyl v podstatě jenom lám (ل) a byla přidána koncovka ة a je to prostě psané dohromady. Dle Jallad (2022) byla fráze basmala nalezena v Arábii jako nápis na útesu již z před-islámské doby (bylo tam "Ve jménu boha milosrdného, slitovného, pána nebes").

Basmalu lze najít na začátku většiny súr, ale je to tam trochu divné: