Interpretace Koránu 1:2

Po prvním verši „Ve jménu boha milostného, slitovného“ (بسم الله الرحمن الرحيم) přichází druhý verš, kde je opět Aláh ve třetí osobě, navzdory tomu, že je Korán údajně přímá řeč Aláhova:

Zatímco v prvním verši se Aláh vychvaloval, že je milosrdný a slitovný, teďka zase sám sobě přeje slávu. A dále Aláhovi (tedy sobě) lichotí tím, že je „pán světů“.

To, že se Aláh vychlubuje a naparuje je jedno z hlavních témat Koránu a opakuje se dokola a dokola přes celý Korán. Ve verši 59:23 dokonce bůh sám sebe nazývá المتكبر (al-mutakabbir), což doslova znamená „arogantní“ (Hrbek to radši přeložil jako "velmožný"). Dále v hadísech (např. Sahíh al-Bukhárí 4634) se píše, že وَلاَ شَىْءَ أَحَبُّ إِلَيْهِ الْمَدْحُ مِنَ اللَّهِ، لِذَلِكَ مَدَحَ نَفْسَهُ, tedy že „Neexistuje nic co by milovalo vychvalování víc, než Aláh a proto on vychvaluje sám sebe“.

Podle mě je to přirozené, že když chcete z ničeho udělat něco, tak musíte hodně nafukovat, nafukovat. Zvětšovat to tak ve fantazii. Frázi „Aláhu akbar!“ (الله أكبر) se v arabštině říká takbír (تكبير) a to slovo takbír doslova znamená „zvětšování“, tedy dělat velké něco, co velké nebylo. Když v arabském Windows najedete na ikonku pro maximalizaci okna, tak tam je taky v tooltipu „takbír“ (تكبير). Nebo když si vygooglíte obrázky تكبير tak zjistíte, co se dá všechno zvětšovat.. a bůh je prostě nic, které věřící svojima slovama nafukují do nebes.

To neustále mluvení o bohu a lichocení a utvrzování se o tom jak je úžasný má překompenzovat jeho neexistenci. Kdyby věřící přestali o bohu mluvit, tak za 2 generace by nikoho nenapadlo, že nějaký bůh existuje.

Proto je ta indoktrinace dětí hodně intenzivní. A je potřeba začít co nejdřív, protože jakmile se jim začne rozvíjet rozum, tak už je pozdě.

Chvála je الحمد (al-hamd). Jelikož je to ve verši v nominativu (v "1.  pádu"), tak je tam koncovka -u. Tedy الحمدُ (al-hamdu). Kořen slova je ح م د (H M D) a to slovo se vlastně skládá pouze z toho kořene, plus určitý člen ال (al-). Většina slov má v arabštině tří-písmenkový kořen. Ty tři písmenka můžete pak vkládat do určitých forem a tvořit tak různá podstatná a přídavná jména a slovesa odvozená z toho kořene. Sláva je tedy حَمْد (hamd) - nad písmenem م (M) je kolečko zvané „sukún“, což znamená, že tam žádná samohláska není, tedy za M je hned D. Sukún se taky občas píše jako neúplné kolečko ("obrácené céčko") - jde to vidět na quran.com. I ل (lám) v určitém členu má na sobě sukún. Tedy الْحمد.

V Koránu je celkem 63 slov odvozených z kořene حمد. Např. ve verši 9:112 je slovo الْحَامِدُونَ (al-hámidúna), které znamená „oslavující“ (ve smyslu "ti, kteří oslavují"). Ze stejného kořene je odvozeno i jméno Mohamed (مُحَمَّد, muhammad). Arabština má 10 základních slovesných forem a Muhammad je druhá forma. A je to pasiv (oslavovaný), nikoliv aktiv (oslavující). Aktiv (oslavující) by byl Muhammid (محمِّد). V praxi se ale pro „oslavující“ spíš používá první forma حامد (hámid). Stejně tak můžete ten kořen šupnout třeba do 4. formy مُحْمِد (muhmid) po vzoru „muslim“ (مُسْلِم), ale slovo muhmid se moc nepoužívá. Ani إحماد (ihmád) po vzoru إسلام (islám). Tedy lze z kořene vytvořit slova, která sice padnou do nějakého vzoru, ale nejspíš na ně v praxi nenarazíte.

ِTo, že Mohamed je „oslavovaný“ je trochu rouhavé v rámci islámské teologie, kde Mohamed je pouhý otrok a posel boží. Spíš bychom čekali, že prorok bude ten, kdo oslavuje boha a ne ten kdo je sám oslavovaný. A zrovna tady ten náš verš 1:2 říká, že chvála patří bohu, takže neměl by محمد (=oslavovaný) být spíš bůh? V některých překladech 1:2 se dokonce píše, že „všechna sláva patří bohu“, což znevalidňuje Mohamedovo jméno ještě víc. V křesťanství by nebyl problém kdyby Ježíš byl محمد, protože on je zároveň bůh, ale v islámu je bůh Aláh a Mohamed je pouze jeho posel zpráv.

S tímto souvisí i to, co řekla Aiša (např. v Sahíh al-Bukhárí 4141): لاَ أَحْمَدُ إِلاَّ اللَّهَ (lá ahmadu illá alláh), tedy „Nebudu chválit [nikoho jiného], než Aláha“. Ten kontext (viz ten hadís) je, že Aiša se zatoulala přes noc kdesi v přírodě s jedním týpkem jménem صَفْوَانُ (Safuán) a když ráno přišli, tak lidi měli podezření, že mezi nimi k něčemu došlo. Mohamed nějakou dobu nevěděl co s tím má dělat, ale nakonec zjevil od Aláha verš 24:11, kde vševědoucí Aláh potvrdil, že Aiša se Safuánem nic neměla a že to byl jenom výmysl lidí. Aišina matka se zaradovala a řekla Aiši ať vstane a jde k Mohamedovi. Tohle byla chvíle, kdy se Aiša měla přivinout ke svému milovanému manželovi, aby bylo jasné, že miluje jen jeho. Ale ona pouze pochválila Aláha za to, že ji očistil a k Mohamedovi zaujala odtažitý postoj.

Je fakt, že kdyby mě v dětství zneužíval starý dědek plesnivý, tak bych vůči němu taky byl odtažitý. A Aiša řekla víc těch negativních věcí o Mohamedovi. Například, poté co Mohamed zjevil (33:50-51), že věřící ženy se mohou prorokovi nabízet, aby si s nimi zasouložil, tak Aiša se na ty ženy (dle Sahíh al-Bukhárí 4788) dívala negativně a nelíbilo se jí to. Mohamedovi řekla: ما أرى ربك إلا يسارع في هواك, tedy „Nevidím tvojeho boha [jinak], než že spěchá v naplňování tvojí touhy.“ Podle tohoto hadísu to pro ni byl jeho bůh. Nebyl to bůh, kterého by sdíleli a uctívali oba dva.

A já myslím, že tady ten „bůh“ je docela reálný, protože to je prostě sexuální pud. V hadísu Sahih Muslim 1456d se píše o tom jak se muslimové styděli znásilňovat ženy, které zajali při svých vojenských výpadech, vzhledem k tomu, že ty ženy měly stále žijící manžely. To by přece nebylo morální! Ale naštěstí přispěchal „bůh“ a poslal Mohamedovi zprávu, že je sice zakázáno souložit s vdanými ženami, ale je tam výjimka pro „ty kterých se zmocnily vaše pravice“, což jsou válečné zajatkyně. Tadá!

Abych se ještě vrátil k té Aiši, tak těch hadísů je hodně, ale nakonec bych zmínil Sahíh al-Bukhárí 4428, kde Aiša říká, že při Mohamedově nemoci na kterou umřel, říkal: „Aišo, stále cítím bolest z jedu, který jsem snědl u Khaybar. A tentokrát cítím, že moje aorta byla přeříznuta tím jedem.“ A tady u tohoto hadísu jsou dvě věci.

Jedna je ta, že bitva u Khaybar byla roku 628 a Mohamed zemřel až roku 632. A Aiša teda říká, že ten jed zabral až za 4 roky. Sunnité tomu věří. Ale podle šítů to byla Aiša kdo Mohameda otrávil a tohle byla pouze její výmluva. Takže tady je velký rozdíl a neshoda mezi muslimy ohledně Aiši. A když si vezmete, že Aiši je připisováno obrovské množství hadísů na základě kterých se staví sunnitská šaría, tak ta jejich šaría je docela na křehké noze pokud zvážíme, že Aiša možná nebyla věrnou, věrohodnou muslimkou. Aiša je důvod proč někteří sunnité přecházejí na šítský islám.

A ta druhá věc v tom hadísu je takový poslední hřebík do rakve. Protože tady ho zabila vyloženě teologicky. Proč by mu měl jed přeříznout aortu (srdeční žílu)? To je tak podivné tvrzení.. Jak to může vůbec Mohamed vědět, že má přeříznutou aortu? To přece člověk ani nemá takový přehled o svých hlubokých vnitřnostech. A to jed po 4 letech mu to přeříznul? Mnohem pravděpodobněji to Mohamed vůbec neřekl, ale je to narážka na Korán 69:43-46, kde se píše, že pokud by si posel vymyslel nějaké lži, které nejsou od boha, tak by ho bůh vzal za pravici a přeřízl by mu aortu.

Druhé slovo ve verši je „bohu“ (tedy "sláva bohu"). Já už jsem to slovo Aláh rozebíral v minulém článku, takže teďka jen uvedu speciality tohoto výskytu. Je vidět, že narozdíl od standardní formy الله nám tam chybí písmeno ا (alif) na začátku: لله.

Musím vysvětlit jednu věc na příkladu. „Pes“ je الكلب (al-kalb). A „ke psovi“ je للكلب (lil-kalb). Tedy místo předpony ال (al-) se tam dá لل (lil-). V podstatě jsme přidali druhý ل (lám) a ten alif zmizel, protože on se vždycky nechá zbaštit.

Když máme ale slovo al-láh (الله), no tak když nahradíme al- (ال) za lil- (لل), no tak pak tam bude lil-láh (للله) a ty tři ل by byly trochu moc, takže to zjednodušíme na dvě a zbyde to, co máme ve verši: لله. No a ta předpona li- to šupne do „2. pádu“, takže je tam koncovka -i. Tedy celkem je to lilláhi (للهِ). Tedy al-hamdu li-lláhi. Případně, pokud to řeknete jen tak samostatně, tak ty koncovky na konci věty se moc neřeší a řekne se jen al-hamdu li-llá.

A ze slov حمد a الله vznikl ten název الحمدلة (al-hamdala).

V těch tří-písmenných kořenech slov nikdy nejsou první a druhé písmeno stejné. Ale druhé a třetí občas stejné jsou a tak je tomu i v případě slova رب (rabb), kde je kořenem ربب. To B je zdvojené, proto je u toho slova diakritika zvaná „šadda“ (شدّة) nad B: ربّ. Je tam tedy „dlouhé B“. To „třetí B“ se nemusí ve všech slovech z toho kořene schovávat. Třeba když z toho uděláte množné číslo, tak vznikne أرباب (arbáb) a obě ب se objeví.

Rabb není jenom bůh, ale může to být i člověk. Např. v hadísu Sahíh al-Bukhárí 50 Mohamed říká, že jedním ze znamení toho, že se blíží konec světa je إِذَا وَلَدَتِ الأَمَةُ رَبَّهَا (idhá ualadati l-amatu rabba-há), tedy „když porodí otrokyně pána (vlastníka) svého“. V islámu je otroctví normální věc (protože to není nadčasové náboženství, ale výplod středověku), ale nemusí být úplně jasné jak může otrokyně porodit svého pána, protože typicky si pán kupuje otroky a tedy pán musí existovat první. Existuje několik interpretací toho hadísu. Jedna je (zdroj), že muslimové budou zotročovat nemuslimské ženy a budou s nimi mít děti a ty děti budou ale patřit těm mužům a budou to tedy svobodní muslimové a budou tedy pány svých matek. Jinak tohle už se dělo v době Mohameda a konec světa furt nikde. Každopádně strašit lidi koncem světa je docela běžná praktika v různých sektách. Konec příjde každou chvilku a samozřejmě jediná možnost jak se zachránit je být poslušná ovečka.

Jelikož رب rozvíjí slovo للهِ, tak taky souhlasí s 2. pádem a má koncovku -i, tedy rabbi (ربِّ).

To slovo al-álamín (العالمين) nemá jasný význam, i když se v Koránu vyskytuje docela často. A tohle je problém s mnoha islámskými slovy, které my pak i češtině používáme a přitom nikdo pořádně neví co to je a jádro problému ani není v tom, že by si to lidi nezjistili, ale v tom, že Korán prostě použije nějaké slovo, nedefinuje ho, žádný před-islámský slovník neexistuje a pak za pár stovek let začnou někteří se snažit uhádnout ten význam z kontextu a ty jejich interpretace se liší a nestojí to na ničem.

Tak třeba ve verši 29:28 říká Lot svojím lidem, že udělali něco co neudělal předtím nikdo z العالمين. A v tomhle kontextu se to zdá být ve významu „nikdo před vámi z lidí to nedělal“. To se týká LGBT. Jinak v islámu se LGBT říká قوم لوط (qawm lut), tedy „Lotovi lidé“. A podle hadísů (např. Ibn Majah 2561) nařídil Mohamed: „Kohokoliv najdete dělat to, co dělali Lotovi lidé, zabijte toho kdo to dělá i toho komu je to děláno“. To znamená toho gaye který je tzv. pasiv i toho který je tzv. aktiv.

Ve verši 2:122 vzkazuje Aláh židům, aby si vzpoměli jak si je Aláh vybral před العالمين. Tedy možná před ostatními národy? I v islámu jsou židé bohem vyvolený národ, ale po příchodu Mohameda už to je jakoby zrušené. Ta nadřazenost židů je sice potvrzená, ale s omezenou platností. Poté co přišel Mohamed tak spíš podle verše 5:82 jsou židé největší nepřátelé věřících. Ale když se podíváte do tafsírů 5:82, tak tam píšou, že se to týkalo židů, kteří byli v Mekce, takže možná to nebylo myšleno proti všem židům? Každopádně teď jsou nadřazení muslimové (dle Koránu 3:110). A proč jsou muslimové tak úžasní? V hadísu Sahíh al-Bukhárí 4557 se píše, že muslimové jsou nejlepší ze všech lidí, protože vedou lidi s řetězem na krku dokud nepřijmou islám.

A to je v kontradikci s veršem 2:256, kde se píše, že není donucování v náboženství. A to je v kontradikci s veršem 9:5, který nařizuje muslimům zabíjet všechny polyteisty dokud nepříjmou islám a nezačnou platit „almužnu“ (výpalné). A to je v kontradikci s tzv. Satanskými verši, kde Mohamed propagoval polyteismus aby polyteistmům udělal radost, ale později si to rozmyslel a dal to z Koránu pryč.

Každopádně العالمين je množné číslo od العالم (al-álam), což v moderní arabštině znamená „svět“. A třeba „sekularismus“ je العلمانية (al-almánía). V tafsírech pro samotný 1:2 se píše, že podle některých interpretací العالمين znamená světy lidí, andělů a džinů. Bůh je tedy pánem tady těch druhů bytostí. Jednodušší interpretace je, že bůh je prostě pán všeho.

Ve verších 6:45, 10:10, 37:182, 39:75, 40:65 se opakuje celá ta fráze الحمد لله رب العالمين ale z toho se nedá říct co je to العالمين.

Cca všechny verše Koránu existují v různých arabských variantách a ani tenhle není výjimkou. Někteří davají الحَمْدَ, někteří الحمْدِ.. existuje i varianta الحَمْدُ لُلّهِ - alhamdulullah (viz إعراب القرآن). Těch rozdílů v různých arabských koránech je milion a těžko říct co z toho Mohamed opravdu řekl, jestli vůbec něco. Každopádně na mě tenhle verš nepůsobí jako něco, co by bůh sám řekl. Je to slovo lidí, kteří mluví o bohu.