Interpretace Koránu - Arabská abeceda a diakritika

Podivná písmena?

Na první pohled to může vypadat jako podivné klikyháky či rozsypaný čaj. Ale než jste se naučili číst latinku, tak to taky byly jen nějaké divné tvary. Třeba písmeno E - to je nějaká čárka a tři čárky z ní vedou a co to jako má být? A proč by to mělo mít danou výslovnost?

Se stejnou dětskou zvědavostí se kterou jste se naučili latinku se můžete naučit i arabskou abecedu. A je to lepší než angličtina v tom, že se to čte tak jak se to píše. Jediný problém je, že se tam nepíše všechno. Píšou se víceméně pouze souhlásky. Ale stačilo už předehry, takže jdeme na věc:

Písmeno ت je velká sranda. Vypadá to, že má oči a že se směje. A je to tak jednoduché napsat i vyslovit. Je to prostě písmeno T. A co se týče písmena ت, tak se jedná o písmeno T. Oukej? Dvě tečky nahoře tam jsou. Jedná se o písmeno T. Opakování je matttka memorizace. ت.

Jelikož každý z vás už viděl písmeno ت v mém článku a já jsem to písmeno ت už několikrát napsal, zkusme se podívat jak to vypadá, když písmeno ت napíši několikrát za sebou: تتتتتت. Vidíte to? Ty úsměvy se nějak nalepily na sebe, ale poznávací znak dvě tečky zůstává. A tohle je klíč k rozpoznání toho písmena. Ty dvě tečky nahoře jsou naprosto stěžejní. A až uvidíte šíleně složitou arabskou kaligrafii a nebudete mít ponětí co se děje, tak pokud někde zahlédente dvě tečky nahoře, tak dost možná se autor snažil tam napsat písmeno ت (pokud to není písmeno ق - qáf, ale to ještě probereme, nebo ة..).

U extrémně malého písma nebo u psaného písma se může stát, že dvě tečky splynou v malou čárečku, ale moc často se s tím nesetkáte.

Podle diakritiky poznáte, jaká samohláska se za písmenem skrývá. V arabštině jsou pouze tři samohlásky: A, I a U.

Jinak pokud vyslovíte naše písmeno E, tak v arabském uchu to zní jako A. Tedy pokud uslyšíte Araba říkat „al-islém“ místo „al-islám“, tak nemusíte dumat nad změnou písmena, protože k žádné změně nedošlo. A je prostě to samé, co E. A když si vyslovíte A a E, tak si všimnete, že ta poloha úst je podobná a že je pochopitelné, že v jiných jazycích to může splývat. Stejně tak O a U je jedno a totéž. Proto Mohamed = Muhamed = Muhamad = Mohamad. Tedy kdybych měl vycházet z našeho A, E, I, O, U, tak arabské samohlásky jsou:

Samohláska A se značí čárkou nad písmenem. Tedy „ta“ je تَ. Já mám pocit, že áčko je takové dominantní písmeno a proto je nahoře. Když jsi áčko, tak jsi největší frajer a máš nejvyšší místo nahoře: تَ.

Samohláska I se značí čárkou pod písmenem. Tedy „ti“ je تِ. Písmenko í na mě působí submisivně, takže proto se ono schovává dolů a kvílí „íí, íí já jsem tady dolí“. A to í je fakt dole: تِ. Vidíte to „i“ jak je dole? تِ.

Samohláska U se značí kudrlinou nad písmenem. Tedy „tu“ je تُ. Každý ví, že kudrliny jsou na hlavě a proto je to nahoře. A U je naprosto unikátní písmeno, proto to nemůže být obyčejná čárečka. Je to kudrlina nad písmenem: تُ.

Kdybych chtěl napsat „tatitu“, tak to bude تَتِتُ.

V běžném arabském textu se ta diakritika nepíše a samohlásky si musíte specifickým způsobem „vycucat z prstu“.

Myslím, že jsem vás dostatečně uklidnil jednoduchostí písmena ت a dostali jste z toho pocit, že arabština je procházka růžovým sadem. Tak teďka pro změnu zamíříme do pekel. Písmeno ط je totiž další druh „t“.

Když bych chtěl napsat „ta“, tak to bude طَ.

„ti“ bude طِ.

„tu“ bude طُ.

Ale co to má být za nové „t“? No ت, které bylo předtím bylo obyčejné „t“. Ale teďka to nové ط má trochu jinou výslovnost. Vyžaduje totiž dát zadní část jazyka nahoru (bez doteku). Ono to trochu změní ten zvuk a je to tedy trochu upravené „t“.

Když se podíváte na to písmeno ط tak to je v podstatě takové obrácené T s takovou smyčkou dole. A možná, že ta smyčka vám má připomenout ten tvar toho jazyka vzadu ať víte jak to máte vyslovit?

Pokud vám oboje „t“ zní stejně, tak to máte fuk, nenechte se odradit, hele, pokud uslyšíte nové slovíčko a budete ho chtít zadat do slovníku, a nevíte jaké tam je „t“, tak vždycky můžete vyzkoušet zadat obě varianty. Stejně tak Arabové nejsou úplně nevědomí o podobnosti těch písmen a nejspíš pochopí co se snažíte říct. Tedy už umíme ت, což je „t“ a ط, což je taky „t“. A já slibuji, že další „t“ už možná nepřijde.

Písmeno ظ se sice občas přepisuje jako „th“, ale k obyčejnému „t“ (ت) to má daleko. Protože u normálního ت nebo i vylepšeného ط se dotýkáte špičkou jazyka dásní nad zubama, ale u ظ dáváte špičku jazyka mezi horní a dolní zuby. Přitom zadní část jazyka je nahoře, jako u ط.

Jedná se tedy o ط s tečkou a je to tedy ظ a špička jazyka není jako u českého T, takže to není T a nezní to jako T. A pokud nechcete přidávat zadní jazyk, tak se na to vykašlete a vznikne vám písmeno ذ, které se běžně přepisuje jako „dh“. Zní podobně jako ظ. To přijde časem. Pojďme si dát něco jednoduchého.

A tady přichází čas odvety. Zatímco Arabové mají dvě T, které nám zní stejně, tak my máme P a B, které jim zní stejně. Pro ně je to prostě ب. Prostě když takhle rtama vydáš zvuk, tak ať už je to P nebo B, tak je to ب. Tohle písmeno má velmi podobnou filozofii jako písmeno ت. Písmeno ب totiž poznáš podle té tečky dole. S tím „úsměvem“ se můžou stát různé kejkle, ale tečka dole jasně značí B.

Cože? Vždyť to je ta kudrlina z diakritiky! Ano. Ona existuje i jako samostatné písmeno a značí dlouhé „ú/ů“. Tedy když chcete pořádně zabučet, tak řeknete بو. Ale pokud chcete jenom říct „Bububu!“ tak jen بُبُبُ.

Tady není co vysvětlovat. Prostě když píšete L zprava doleva, tak ta fajfka dole musí jít na druhou stranu.

Ono to vypadá jako ل ale je tam jakési esko nad ním. Ptáte se proč by tohle mělo být K? Tak se na něj podívejte když ho napíšu víckrát za sebou: ككك. Vidíte jak se změnilo? To esko zmizelo a zůstalo něco co připomíná „k“ v latince.

No a když si uvědomíte co děláte při vyslovování písmena K - že se dotýkáte jazykem v zadu horního patra, no tak když se dotknete o pár centimetrů dál, tak vznikne písmeno ق, kterém se říká qááf a má taky dvě tečky, stejně jako ت. Ovšem jdou snadno rozeznat, protože qáf má bříško. Pod těma dvěma tečkami je bříško: قققق. A ten qáf je podobný písmenu F, které teprve příjde: ف a je to jako qáf ale jen s jednou tečkou. A to písmeno F si naopak budete plést s ráčkovacím mísmenem gh (غ), které má taky bříško a ten vlas dole zmizí pokud je to písmeno uprostřed: غغغغ. Tedy přeji hodně štěstí v rozlišování F(ف) a GH(غ) ve slovech. Ale vypadá to, že GH (غغغغغ) má to bříško menší, než F(ففففف).

A ق je pro mě nejzajímavější arabské písmeno, protože je tak jednoduché, zároveň má zajímavý zvuk a přitom by mě nikdy nenapadlo ho vymyslet. A možná tohle je ten zvuk, který mě na tom jazyku přilákal. Zní to jako něco co znám, ale jiné.

Sice se to občas přepisuje jako „th“, ale je to něco jako anglické „through“ (/θruː/), tedy vůbec to nezní jako české T. A na tohle písmeno končí slovo „hadís“ (حديث), které někteří píší jako hadíth, aby se cítili odborně. Ale jelikož písmeno ث je syčivé a zní mnohem víc jako české „s“ a jelikož transliterace „th“ vychází z angličtiny a my jsme Češi, tak já píšu hadísy se S.

Tři tečky bude mít i ش, ale to písmeno přece vypadá úplně jinak.

Myslím, že není nic k nepochopení na výslovnosti dž. Prostě řekni dž jak v češtině ale tvař se, že je to jedno písmeno a nedělej žádnou mezeru mezi d a ž. Tady bych spíš upozornil na jednu věc. Naši arabisté mají ve zvyku přepisovat „dlouhé dž“ jako „dždž“. Když chcete v arabštině něco udělat dlouhé, tak nad to dáte takovou ležatou trojku: جّ. Výslovnost je jedno dlouze vyslovované „dž“ a nikoliv d–ž–d–ž (že by se při výslovnosti něco střídalo). Případně můžete úplně vynechat „d“ a říct jenom „ž“ - to by mělo stačit. V některých dialektech oni říkají jenom „ž“ a to „d“ se tam ztrácí. Tedy Ž = DŽ.

A další zapeklitost je, že v egyptském dialektu se to vyslovuje jako G. Tedy DŽ = Ž = G. Džihád tedy bude v Egyptě gihád. Naštěstí standardní arabština nemá G, takže se to s ničím neplete.

Písmeno ه je normální české „h“. Je trošku víc proměnlivé v závislosti na pozici ve slovu: ههههه. Takhle se píše „hahaha“ když se chcete v arabštině zasmát: هههه. Doporučuji si stáhnout arabskou klávesnici (pro Saudskou Arábii), i na notebooku a naučit se ta písmena psát poslepu. Třeba písmeno ه je tam kde my máme na klávesnicí písmeno „i“. A až budete umět skvěle arabskou abecedu, tak se podíváte na obrázky slova „Aláh“ (الله) a zjistíte, že místo bříška (které tady v blogu jde vidět) je tam jen vlnka. A to je taky další způsob jak zapsat ه, takže si zvykejte. Až se začnou písmena zamotávat do sebe, bude hůř.

Písmeno ح je jiné „h“ a je to takové „h“, že musíte dýchat zhluboka z krku. Přestavte si, že chcete někoho ohromit tím jak jste zadýchaní a chcete, aby to šlo slyšet. Nebo, že chcete dýchnout na okno v zimě, aby se zapařilo.

Jinak můžete používat i Google Translate pro výslovnost a ono to má i klávesnici:

https://translate.google.com/?sl=ar&tl=cs&text=%D8%AD&op=translate

Dále arabské písmeno خ je jako české „ch“, akorát trochu hlouběji v krku. Přechod od českého ch k arabskému خ je jako přechod od ك k ق. Je to prostě trochu hlouběji. A je to takové hodně chrčivé a dle mého je to nejškaredší arabské písmeno, co se týče výslovnosti. Ale objevuje se i v evropských jazycích, třeba němčina ("acht").

To د je úplně obyčejné, české D. A ض - to je zase specialita, protože narozdíl od běžného českého „d“ musíte ještě tlačit levou a pravou stranu jazyka nahoru. Přeji hodně štěstí.

Normální české R. Není to takové to uňuhňané anglické R, ale je to to pořádné slovansko-španělské R. Když přidám tečku nad ر, tak je to ز = Z. Takže bacha na tu tečku nahoře. A neplést si to s núnem: ن. A když napíšu Z za sebou: زززز tak se to liší od N za sebou: ننننن. To Z totiž nenavazuje, ale N navazuje. Tedy je důležité sledovat jak písmena na sebe navazují či nenavazují a podle toho poznáte, které to je. Nejlepší je si nainstalovat arabskou klávesnici a prozkoušet.

Mimochodem nún (نون) není jen písmeno N (ن), ale v islámu je Nún i velryba, která plave v oceánu a nese placatou zemi na svých zádech. A Aláh použil hory jako kolíky, aby Zemi připevnil k velrybě Nún.

Písmeno zvané „sín“ (س) je obyčejné české „s“. Naopak „sád“ (ص) je specialita. Hodně štěstí.

Co dodat? Tak jako v češtině nad „s“ přidáte háček a vznikne „š“, tak v arabštině nad sín (س) přidáte tři tečky a vznikne šín (ش). A tři tečky mělo i ث ale jde vidět, že pod těma třeba tečkami není takový výrazný trojkový tvar jako u ش. A když už jsme u š a u těch trojek, tak připomínám, že pro prodloužení jakéhokoliv písmene se používá znak zvaný „šadda“ (شدة). Tedy dlouhé „š“ by bylo شّ. Jsou to teda tři tečky, které má šín vždy, plus šadda. A to slovo šadda má šaddu samo o sobě. Kdybych mu přidal diakritiku, tak je to شَدّة. Šadda má tedy šaddu nad „d“ (د) a je tam tedy dvojité „d“ - vyslovuje se dvojnásobně dlouze.

Jo, ještě kupa. Dlouhé „í“ je ي - pozná se podle dvou teček dole. A dlouhé „á“ je ا - dlouhost tam jde vidět. Dále typicky arabské ع (ayn), což je „a“ ale se sevřením krku hluboko v krku. Tady máte radu z knihy Základy moderní spisovné arabštiny 1.:

Takže možná pomůže se poblít a pak vám to docvakne.

Když se k ع přidá tečka, tak vznikne غ což se vyslovuje úplně jinak. Mám pocit, že se tomu říká ráčkování a přepisuje se to jako gh. Něco jako když se papoušek (nebo francouz) snaží vyslovit R.

Připomínám, že F (ف) má taky jednu tečku nahoře, N(ن) má jednu tečku nahoře a GH(غ) má taky jednu tečku nahoře. A DH(ذ) a Z(ز).

Dále písmeno mím (م) je prostě M.

Ještě zmíním hamzu ( ء ), což je taková stopka jako když jste zaražení a řeknete „eh?“ Tedy je to to, když zavřený krk najednou pustí vzduch. Tohle je trochu speciální věc, která občas skáče na jiné písmena: أ ؤ ئ.

A hamza je i v arabském slovu al-Korán (القرآن). A kde? No je to ta vlnka nad áčkem (ا). A proto je to Kor-án. Je tam uzavření krku po R. A ta vlnečka je znak o kterém jsem zatím nepsal. Já jsem se totiž v tomhle článku snažil vše zjednodušit a udělat rychlokurz, ať máte hrubou představu.

A teďka přijde další trik: To písmeno ء tam i v této formě tak trochu je. Když se podíváte na verš 85:21 v arabštině, tak dost možná uvidíte قرءان. A proč to není قرآن? Protože to, co vidíte v Koránu je zastaralý způsob jak se to psalo. Tomu zastaralému způsobu se říká Uthmani (podle chalífy Uthmána, který údajně kanonizoval Korán, byť jeho rukopis se nedochoval) a tomu novému imlai. A jak vidíte قرآن má 4 písmena a قرءان má 5 písmen. Je to tím, že آ = ءا. Je to tedy to samé a Mohamed nenařídil jakým způsobem se to má psát. Takže máme tady různé možnosti a je to jeden z dalších důvodů, proč nelze určit počet písmenek v Koránu a proč „numerické zázraky“ s počítáním písmenek jsou nepoužitelné. Počet písmenek je otázkou interpretace.

A chtěl bych upozornit, že jméno písmena hamza (همزة) začíná na obyčejné h (ه). Ale zároveň existuje i lidské jméno Hamza. Jméno Hamza ale začíná na to „tvrdé h“ (ح), takové to dýchavější, takže je to حمزة. Zatímco to písmeno je همزة. Eh, a co je to ة na konci, které vypadá jako „h“ (ه) se dvěma tečkami?

Tak, ještě tohle. Ono je to normální „t“, v podstatě je to to samé co ت, ale píše se to na konci některých slov a ne vždycky se to vyslovuje. Občas to „t“ zmizí z výslovnosti a zbyde jenom „ah“. Proto to připomíná tvar ه, což je normální české „h“, jak už jsem uvedl. Takže je to takový kombík mezi ه a ت. Někdy se to vyslovuje jako ه a někdy jako ت a proto si to z jednoho písmena vzalo kolečko a z druhého dvě tečky.

Občas se tohle písmeno dává na konec slova, aby se z něj udělal ženský rod. Třeba doktor je tabíb (طبيب) a doktorka tabíba (طبيبة), což trochu připomíná i češtinu, která taky ženám přidává „a“. Ale není to 100% pravidlo, že když to končí na ة, tak je to žena. Třeba chalífa (خليفة) taky končí na ة a nikdy to žena nebyla (když nepočítám ميا خليفة). Takže může to občas být mužské i s ة. A ة může fungovat i jako singulativ (speciální tvar pro jednotné číslo), pokud to slovo je defaultně množné. Třeba نمل je mravenci/mravenec jako živočišný druh a نملة je jeden jediný mravenec. To zase souvisí s dalšíma „vědeckýma zázrakama“ v Koránu, že on údajně v době kdy lidi neměli znalosti o pohlaví hmyzu, mluví specificky o ženských včelách a ženských mravencích kvůli ة a přitom je to jenom singulativ.

Na závěr bych chtěl dodat, že existují různé arabské fonty a některé můžou být třeba hranatější (jako třeba na webu alarabiya.net).

Dále, některé jazyky přijaly arabskou abecedu ale přidaly si tam další písmena. Třeba perská abeceda si přidala opravdové P (پ), které má 3 tečky dole, narozdíl od ب.

A v některých textech jsou písmena hodně zapletená do sebe. Extrémní příklad je jazyk urdština. Podívejte se jak vypadá Wikipedie v urdštině:

https://ur.wikipedia.org/wiki/صفحۂ_اول

Oni to lepí na sebe a jedou z kopečka. Ale i v arabských fontech na to můžete narazit.

Dále v Koránu jsou ještě další znaky, které reprezentují pokyny ohledně recitace.

A arabština má i svoje číslice (٠ ١ ٢ ٣ ٤ ٥ ٦ ٧ ٨ ٩). Většinou se používá (i v arabských textech) to co používáme my (0 1 2 3 4 5 6 7 8 9). Ale je potřeba se naučit i ty arabské, protože někde se můžou objevit. Třeba na konci každého verše v Koránu je kolečko s číslem verše. Typicky arabskými číslicemi.

V Koránu nejsou tečky, vykřičníky ani otazníky. Ale moderní arabština to už má.

Co se týče přepisu cizích slov do arabštiny, tak jelikož nelze používat „arabské triky“ na domýšlení samohlásek, tak se napíšou ty krátké samohlásky jako dlouhé. Takže třeba „demokacie“ bude díííímuqrááátiiiiyaa a vypadá to v arabštině zvláštně.

Knížky se čtou z našeho pohledu „od konce“. Tedy vezmete knihu, ty listy jdou směrem doleva. Otočíte si tu „poslední“ stránku doprava. Začnete číst na pravé straně, v pravo nahoře a čtete řádek po řádku až dolů, pak čtete na levé straně od horní pravé části řádek po řádku dolů a pak otočíte levou stránku doprava a repete.

Při psaní arabštiny latinkou se pro „chybějící písmena“ občas používají číslice. Třeba pro ح by se použila sedmička. Takové abecedě se říká arabizi. DuoLingo má fajn kurz z angličtiny do arabštiny, kde se jde od písmenek (s arabizi) až k větám.

Bonus: ú je و a krátké „u“ je ve skutečnosti kudrlina nad písmenem.

Mapování české abecedy na arabskou:

A - Jako první možnost je tzv. fatha (فتحة), což je ta čárečka nad písmenem a je to jenom diakritika. Například, když chci z „tvrdého h“ (ح) udělat „ha“, tak to bude حَ.

Jako druhá možnost se nabízí písmenko „alif“, což je ta čárka: ا a podle některých to ani není písmeno, ale jen jakýsi držák na písmena. Alif ale není vždycky „A“. On může reprezentovat i U a I pokud tam bude jiná diakritika. Třeba إ (alif s hamzou dole) je jednoznačně I. Ale أ (alif s hamzou nahoře) je dost možná A, pokud to není U - ještě by byla potřeba fatha (أَ) nebo damma (أُ), aby se to odlišilo.

Třetí možnost je, že je to h (ه), které se na konci slova moc nevysloví. Třeba Aláh (الله) končí na „h“, ale dá se to vyslovit i jako „Alláa“ a je to vlastně to samé. Takže to ه na konci je vysloveno jako „a“.

Dále by to mohlo být „tá marbůta“ (ة). Třeba ve slově „súra“ (kapitola Koránu) - to slovo nemá žádné „a“ a konci: سورة. Ono má na konci to speciální T, které se občas vyslovuje a občas ne. Takže my sice v češtině říkáme súra, ale v arabštině to v určitém kontextu může zaznít jako súra a jinde jako súrat.

A nám v češtině by mohlo jako „a“ znít i ع.

Á - Dlouhé á je ا.

B - Jednoznačně ب. S tím, že to ب by mohlo reprezentovat i P, ale defaultně je to B.

C - Error 404. Nezbývá, než to opsat jako تس (ts). S tím, že arabština přidává samohlásky diakritikou, která se většinou nepíše. Takže když to bude číst Arab, tak bude mít tendenci si samohlásky dokouzlit a bude tyto dvě písmena číst jako „tas“ třeba, čímž je to ještě horší.

Č - Opět error 404. A nezbývá, než to opsat jako تش. Takže „česko“ (Czechia) bude تشيكية. Znalec by to mohl přečíst jako číkíja, ale neznalec bude mít tendenci vložit nepsané samohlásky, takže třeba tašíkíja.

Jestli vás uráží absence „č“, tak se dejte na perštinu, která si přidala چ.

D - Tohle je د. S tím, že by to mohlo připomínat ض. Nebo i ذ, které se přepisuje jako „dh“, např. ve slově dhimmí (ذمي). A nakonec i ظ trochu připomíná D.

Ď - error 404. Možná v nějakém dialektu by se to mohlo objevit jako varianta „d“ a ani jim nepřijde, že vyslovili něco jiného, než „d“. Myslím, že jsem někoho slyšel už vyslovit „ď“ a bylo to prostě ohnuté „d“.

E - Není. Z pohledu arabštiny je E v podstatě ohnuté A. A jenom bych k tomu dodal, že E (a obzvlášť EE) v angličtině se čte jako I, takže u některých arabských slovíček v češtině, přejatých z angličtiny může „ee“ značit „í“.

É - Co dodat?

Ě - To je česká specialita. Takový zpětný upravovač výslovnosti písmen nemá v arabštině ekvivalent. Jakože „děkuju“ a z „d“ se stane "ď"? Zvláštní.

F - ف

G -Neexistuje. Ale v egyptském dialektu je to ج. A při transliteraci z cizích jazyků se občas použije i „gh“ (غ). A už jsem slyšel v dialektu i ق jako G.

H - Naše „h“ je ه. S tím, že je potřeba nezapomenout na příbuzné ح. Třeba „Mohamed“ (محمد) nemá normální „h“, ale to udýchané ح.

CH- Jednoznačný ekvivalent „ch“ v arabštině není, ale nejblíž tomu má خ, případně ح. V nejhorším případě ه, ale to by si snad nikdo nedovolil? A ještě bych připomněl, že v angličtině/francouzštině se ch čte jako č/š, takže kdyby někdo psal v češtině o arabštině na základě podkladů z ještě dalších jazyků, tak to může být ش třeba.

I - To je tzv. kasra (كسرة) a je to ta čárka pod písmenkem.

Í - To je ي, s tím, že to má příchuť J. V angličtině to může být „ee“ (= „í“ v češtině).

J - České J je ي. To písmeno se jmenuje já (ياء). Připomínám, že v angličtině „J“ je u nás „dž“ (ج).

K - ك

L - ل

M - م

N - Tohle je ن. ِAle existují i koncovky -un, -in-, -an, které se indikují diakritikou a nepíšou se písmenem. Třeba kitábun je كتابٌ i když to končí písmenem B, ale ta diakritika indikuje N. Dále v tadžuídu (speciálních pravidlech pro recitaci Koránu) se s tím núnem dějí různé čáry máry, které tady raději nebudu upřesňovat. Zároveň připomínám, že písmeno nún na začátku verše 68:1 reprezentuje velrybu, která nese placatou zemi na svém hřbetu.

Ň - Neexistuje. Leda v dialektu jako ohnuté „n“.

O - Není. Takže je to ohnuté U, takže buď و jako písmeno anebo jako diakritika وُ.

P - Není. Perština si sice přidala پ, ale arabština se spokojuje s nejednoznačným ب, které defaultně značí B. Takže třeba Pákistán je Bákistán. A Arabové mají občas problém s výslovností P a není úplně lehké si ho uvědomit. Rozdíl ve výslovnosti mezi P a B je, že u P první vystřelí vzduch a až pak zvuk, kdežto u B se první rozjede zvuk a až při zvuku pak vystřelí vzduch. Rozdíl mezi P a B je jako mezi T a D.

Q - Tady je otázkou co to je vůbec v češtině? Jestli je to „kv“, tak arabština nemá „v“. Ale typicky se jako písmeno Q přepisuje ق. Nicméně to nemá nic společného s českým Q. A dokonce ani s anglickým Q. Písmeno ق je v podstatě K, ale jazyk se dotkne horního patra trochu dál v krku.

R - ر

Ř - Ani náhodou.

S - Určitě س. Druhá možnost ص. Poslední možnost ث.

Š - ش

T - Určitě ت, s tím související varianta ة, která má stejnou výslovnost, jen se občas nevyslovuje. Pak druhá možnost ط. Po noční můře to může být i ظ nebo ث.

Ť - Nelze. Leda, ohnuté T v dialektu.

U - و a تُ, jak víme

Ů - و

Ú - و

V - error 404. Nezbývá, než použít ف. Ale je fakt, že ve slově „virus“ (فيروس), oni to vyslovují jako V, takže úplně cizí jim ta výslovnost není. Nicméně ف je defaultně F.

A co mi nejvíc na arabštině chybí, jako základní zvuky, jsou P a V. A třeba Pavel bude Bafil.

W - Existuje to vůbec v češtině? Jako pokud je to V, tak to neexistuje a pokud U, tak viz U/Ú/Ů.

X - Taky není. Takže كس (ks, což bude dost možná přečteno jako kas).

Y - ي s tím, že to má příchuť J

Z - Určitě ز, v horším případě ظ. Dále, „přesně tak“ je بالضبط a typicky se to čte jako „bizzapt“, takže asi aj ض. V jedné z ne moc oblíbených variant Koránu (Hamza) se čte i ص jako Z. A proto ta varianta není oblíbená.

Ž - Není. Ale v dialektu může z „dž“ (ج) zmizet to „d“, takže vlastně ج je pak ž.