Článek
Valerie je dospívající dívka s probouzející se sexualitou a velkou obrazotvorností. Vidí ve svém okolí věci, které jsou znepokojující a přitom mefistofelovsky přitažlivé. Divák si s ní připadá jako by byl přímým pozorovatelem fantaskního světa, který svou geniální vizualitou a zobrazením světa silně předběhl svou dobu a nepochybně inspiroval i filmy Guillerma Del Tora, ačkoli si sám vypůjčuje z díla Ingmara Bergmanna, Luise Buñuela a Federica Felliniho.
Něžný horror o úzkosti a lásce je tuzemským příspěvkem do celosvětové pokladnice filmů inspirovaných gotickým („gothic“) románem, kterým prostupují hrůzné bizarnosti, jež dospívající publikum doslova miluje. Film zaujme především svou ohromnou výtvarnou koncepcí, než pečlivě promyšleném dějem, který je poněkud nejasný a nepřehledný. V rámci žánru je to ale v pořádku, protože lineárnost není v tomto uměleckém okruhu na pořadu dne.
Spoluautorkou scénáře, ale zejména autorkou vynikajícího výtvarného pojetí snímku je Ester Krumbachová (Poslední motýl). Jako mladá dívka byla členkou protinacistického odboje a dokonce strávila nějakou dobu i v gestapáckém vězení. Po absolutoriu na UMPRUM se věnovala práci kostymérky a v soukromí vynikala velice drsným humorem, založeným převážně na imitacích. Krumbachová se podílela na společensky velmi odvážných a angažovaných snímcích proti potlačované humanitě. Stačí jmenovat filmy jako Démanty noci nebo O slavnosti a hostech. Její osobnosti se věnovala režisérka Věra Chytilová ve zdařilém samostatném celovečerním dokumentu Pátrání po Ester (2002).
Valerie a týden divů bývá často uváděn jako pohádka, což je asi tak stejně jako přesné jako říct to samé o filmu Faunův labyrint. Snímek je poctivým fantasy horrorem s filozofickými prvky a obsahuje zajímavé citace z klasických děl německého expresionismu, zlaté éry horroru studia Universal a z filmů výše zmíněných režijních velikánů. Film tak připomíná deník dospívající nevyzrálé dívky sužované vlastními představami, které se neslučují s realitou. Její vnímání světa je velmi emotivní, postrádá racionalitu a režiséra Jireše osobně podezírám, že v tomto filmu nechal promluvit ze svého nitra ženu. Jestliže škarohlídi neustále připomínají, že Jireš nebyl silnou osobností, pak bych rád upozornil na film podle Jaroslava Havlíčka Helimadoe (1993), který zřetelně prokázal, že režie tak mimořádného filmu jakým Valérie a týden divů bezesporu je, nebyla náhoda.
Ve hře symbolů uvidíme hrůzu nahánějícího kněze, jehož černý hábit a gesta probouzejí v labilní dívce chlípné touhy, monstrum připomínající Nosferatu z klasického Murnauova filmu nebo klasický voyerský motiv pohled klíčovou dírkou na naznačené sexuální či jinak nestandardní orgie, které užívaly ve svých dílech Alfred Hitchcock a Claude Chabrol.
Rád bych zdůraznil další dva aspekty filmu, které filmu srovnatelně budují atmosféru a to brilantní hudební doprovod Luboše Fišera a Jana Klusáka a zejména skutečně brilantní kameru Jana Čuříka.
Objektivní potíží hodnocení tohoto filmu vychází z různě vyslovovaného autorství k celému dílu od hned několika filmařů z české filmařské obce. Nesmíme ovšem zapomínat na způsob natáčení, které může některé hlasy jednou provždy oslabit. Tvorba v jednotlivých dramaturgických skupinách procházela schvalovacími procesy a konzultacemi mezi jednotlivými filmaři. I v Hollywoodu je běžné, že se některé látky zadávají více skupinám filmařů a nakonec se vybere ten, u kterého je jasné, že nepřekročí rozpočet a bude spolehlivě spolupracovat.
Jireš byl bezesporu mnohem tvárnější než jeho ostatní kolegové, nemůže to ovšem v žádném případě znamenat, že by to z něj dělalo nějakého amorální přisluhovače minulého režimu. Z mého pohledu jsou jeho profesionální kvality naprosto nezpochybnitelné.
Film Valerie a týden divů se prodal do několika zemí světa a slavil velké úspěchy při znovuuvedení po roce 2009, kdy začala módní vlna série Stmívání i oskarová smršť pro Faunův labyrint, která prokázala, že i v naší kinematografii máme srovnatelné tituly se světovou tvorbou. V roce 2026 byl film restaurován Národním filmových archivem.
Oficiální dobová kritika často vyčítala snímku únik od „závažných společenských témat“, nesrozumitelnost, dekadenci nebo symbolismus, který neodpovídal tehdejšímu ideologickému vkusu. Surrealistická, snová a erotická vizuální lyrika plná upírů, církevních motivů a snových sekvencí ani nemohla oslovit tehdejší přísnou a mnoha faktory ovlivňovanou kritiku, ale troufám si tvrdit, že už v době svého uvedení si Valérie své příznivce našla a mimochodem z hlavní představitelky Jaroslavy Schallerové se stal sexuální symbol 70. let.
HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:
Valerie a týden divů
1970, režie: Jaromil Jireš, scénář: Jaromil Jireš, Ester Krumbachová podle stejnojmenné novely Vítězslava Nezvala, kamera: Jan Čuřík, hudba: Luboš Fišer, Jan Klusák, kostýmy: Ester Krumbachová, hrají: Jaroslava Schallerová, Helena Anýžová, Petr Kopřiva, Jiří Prýmek, Jan Klusák
73 minut, 1.37:1, 35 mm, barevný
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
SLANINA, Ondřej. Slavná česká filmová klasika. Praha: Charon media, 2013. ISBN 978-80-904975-1-1
profil filmu na Filmový přehled
