Poslední motýl: Kachyňův majstrštyk o holocaustu

Paříž březen 1944. Stárnoucí Antoine (Tom Courtenay) je úspěšný pařížský mim, který hraje pro nacistické pohlaváry v místním divadle a zoufale miluje Michele, jež má jeho náhlých přecitlivělých výjevů plné zuby. Žárlí na její mladistvou krásu, kterou by chtěl jen pro sebe. Jenže jeho milostné avantýry v klidné válečné Paříži vezmou brzy za své. Po představení, kde mu při pantomimě kromě pravé ruky vystřeluje k  nebi i levá, všichni pochopí, že tentokrát to jindy nekonfliktní Antoine vážně přehnal. Návštěva gestapa během noci je tragická. Michele, která byla Židovka, skončí po pádu z okna v  tratolišti krve a Antoine poprvé ucítí pěsti svých chlebodárců na svém jemném uměleckém těle. Následně dostane nabídku, kterou nebude moci odmítnout. Má odjet do židovského ghetta, kde má nacvičit umělecky hodnotné představení s  židovským orchestrem a židovskými dětmi pro mezinárodní Červený kříž. Až časem zjistí, že vše je odporná zástěrka a on opět hraje pro nacistické pohlaváry podle jejich partitury. Jenže bude na to mít žaludek? A když ne, nečeká ho i jako árijce náhodou stejný osud jako obyvatele ghetta? Ota Hofman napsal na motivy románu Terezínské děti od Michaela Jacota adaptovaný scénář. K režii byl určený tradiční Hofmanův spolupracovník Karel Kachyňa - Setkání v červenci.

Realizace filmu Poslední motýl připomíná filmařovu nejčernější noční můru. Projekt se začal připravovat již počátkem 80. let pod vedením režiséra Karla Kachyni a od počátku byl zamýšlen jako mezinárodní koprodukce v hlavní roli s  velkou hvězdou Marcelem Marceau, který měl už podepsanou smlouvu a skutečně měl ve filmu hrát. Barrandov projekt schválil jako koprodukci s kanadskou společností Cinequity a  stanovil, že snímek bude dokončen do konce roku 1981.

Na začátku července 1981 proběhla schůze kvůli preprodukci filmu ve FSB, kde se rozhodlo celý proces prodloužit do začátku srpna. Není divu, produkce měla do té doby za sebou už obhlídky v Paříži, dále byly vybrány vhodné exteriéry v Terezíně a interiéry v  Mostě. Filmaři v tomto čase vyjednávali podporu s Československou armádou a s vedením vojenské posádky v Terezíně. Byl zahájen casting na dětské role, což vzhledem k aktuálním prázdninám výrazně omezilo možnosti kontaktu s potenciálními dětskými představiteli. Velmi zajímavé je, že produkce zahájila jednání s Ministerstvem dopravy, aby se pro film zhotovila stavba přípojky v Terezíně kvůli scénám transportu.

Je celkem logické, že měsíc na tolik úkolů v kombinaci s prázdninovým obdobím na splnění nestačil. Na druhou stranu, už bylo zadáno Filmovému symfonickému orchestru natočení playbacků a v Terezíně už se opravdu začala stavět železniční přípojka. Domluvilo se zapůjčení a převoz lokomotivy a vagonů ze stanice Bohušovice. Filmaři už také poptali ubytování pro celý kanadský štáb.

Objektivní potíže se objevily u kostýmů, protože do té doby nebyl schválen vedoucí kostymérů, což je pro historický snímek velmi vážný problém a od kanadské produkce přišel také požadavek, aby se natáčení v Paříži přesunulo až na úplný konec natáčecích dní. Vedení FSB nakonec v srpnu schválilo jako kostýmovou návrhářku Šárku Váchovou.

Již koncem měsíce do Prahy přiletěla hlavní hvězda filmu francouzský mim Marcel Marceau, producent Stephen North, hudební skladatel Alex North a dialogový režisér Mark Princi, který měl důležitou úlohu i při překládání filmu. V rozšířeném složení vedoucích filmových pracovníků začal Karel Kachyňa odevzdávat po stránkách technický scénář, který se okamžitě překládal do angličtiny. Jelikož už začal školní rok, Československá televize začala vysílat spoty k náboru dětských herců. Začaly se organizovat konkurzy na dětské role a 5. září převzala kanadská strana kompletní anglickou verzi scénáře a natáčecího plánu.

V září se také v Praze nahrávala hudba s filmovým orchestrem. Za českou stranu byl přizván hudební skladatel Jiří Šust, texty k písním napsal Pavel Kopta a jako zpěvačka byla vybrána Hana He gerová. Kameraman Čuřík provedl zkoušky s různými filmovými materiály a pro natáčení byl zvolen revoluční materiál Fuji pro svou zvýšenou citlivost. Z produkčního hlediska to byl materiál o třídu levnější než Kodak, ale na druhou stranu o několik tříd kvalitnější, než na jaký se ve FSB natáčelo.

Ve čtvrtek 1.října byli hudebníci informováni, že orchestr už první ostrou frekvenci nahrávat nebude a ten den v  15 hodin byla pozastavena výroba filmu. Od dalšího dne se celá výroba začala likvidovat. Kanadský producent North začal horečně jednat s Filmexportem na možnostech realizace filmu a zaměstnanci Barrandova začali likvidovat veškeré postavené stavby na natáčení, kromě altánu v Terezíně, jenž ještě nebyl hotov. Velký problém nastal v Mostě. Tam se mělo natáčet ve starém divadle, které mělo být po skončení natáčení zdemolováno. Jelikož se ale film dosud netočil a divadlo se mělo zbourat, byla produkce ve velmi prekérní situaci. Podařilo se jim odsunout demolici o měsíc. Nastal ale další problém, kdyby se v tomto objektu mělo natáčet, muselo se připravit vytápění pro zimní měsíce. Stávající roury byly popraskané a  hrozila porucha, navíc bylo jasné, že v těchto prostorách se v  zimě bez vytápění s filmovým štábem a hlavně desítkami dětí točit zkrátka nedá.

Začátkem listopadu proběhla na FSB další schůze ohledně realizace s tím, že Marcel Marceau musí své scény skončit 30.1.1982, protože už má nasmlouvané další pracovní povinnosti. Po týdnu času na rozmýšlení FSB dává film opět do výroby. 1. 12. 1981 má klapnout první klapka filmu. Během listopadu se jedná hlavně s panem Marceauem, kterému produkce vychází vstříc a domlouvá se s ním, že dostane první týden v únoru volno, aby se mohl zúčastnit svého angažmá v zahraničí. 20. 11. 1982 se volá Terezín, že se příprava filmu ruší a místo stavební činnosti mají dělníci stavby začít bourat. FSB začíná posílat všem pracovníkům a institucím omluvné dopisy.

Každý pracovník zúčastněný v projektu má popsat svou práci a za tu má dostat náležité finanční vyrovnání. Práce, která dosud nebyla započata, se neproplácí. Do fundusu na FSB putují vyrobené rekvizity válečné měny, plakáty k divadelním a filmovým představením z válečné doby, stejně jako noviny a protektorátní potravinové lístky. Stejně se má postupovat i ve věci na míru šitých filmových kostýmů. Nahraná hudba, návrhy kostýmů a dekorací se archivují a mají být použity do budoucnosti pro potřeby FSB.

Film se nakonec natočil v roce 1990 v koprodukci Československa, opět FSB a firem z Francie a Velké Británie. Není jistě bez zajímavosti, že na výrobě filmu se jako zahraniční producent opět podílel producent Stephen North. Do hlavní role byl angažován respektovaný britský divadelní herec Tom Courtenay, který byl dvakrát nominovaný na Oskara za vedlejší roli, a to za kultovní snímek Davida Leana Doktor Živago z roku 1965 a filmovou adaptaci slavné divadelní hry Garderobiér režiséra Petera Yatese z roku 1984.  Courtenay, v české verzi filmu skvěle namluvený Václavem Postráneckým, podává ve filmu soustředěný a naprosto výborný výkon. Jeho postava musí projít velkým dramatickým obloukem, který může někomu připomenout legendární film Isztvana Szabo Mefisto.

Poslední motýl je ovšem příběh fikce, který vychází z literární předlohy nezaložené na skutečných událostech. Deník Washington Post o filmu velmi trefně napsal, že Poslední motýl možná nemá reálný příběh, ale rozhodně je realistický. A pod to se dá určitě podepsat. Hlavní hrdina totiž není žádný hrdina z masa a kostí. Sám si je dobře vědom svých vad. Je starý, jako herec přijímá zakázky pro obživu a o tom, pro koho hraje, se do té doby, než ho zatkne gestapo a ukáže mu své sadistické metody, pranic nezajímá. Mrtvolu své židovské přítelkyně vidí pod oknem svého pařížského bytu se slovy uniformovaného tajného policajta, že vyskočila sama a je na divákově domněnce, jak se k tomu Tony vlastně staví.

V podstatě ho neprobere ani deportace do Terezína, kterou bere spíš jako nucenou dovolenou, než cokoli jiného. Jak sám říká, přeci není Žid, tak co by se mu mohlo stát. Jeho sebeobhajoba utrpí pořádný šrám až v době, kdy zjistí, že představení, které nacvičuje s dětmi, může znamenat pro mnohé z nich deportaci do skutečného koncentráku. V ten moment se mu projeví jeho chyby v úsudku ve vší své hrůznosti. Poslední motýl je profesionálně velmi kvalitně natočený film s myšlenkovým přesahem a hlubokým humanistickým poselstvím, které se netýká jen holocaustu. Otu Hofmanovi a autorovi předlohy Michaelu Jacotovi se podařilo vytvořit univerzální příběh s kladením otázek po smyslu, zrození a zániku života, a to bez plakátových hesel a jasného vedení diváka. Každý divák si tak musí otázky zodpovědět sám. Je také dost dobře možné, že se ale rozhodne sledování v polovině přerušit.

Poslední motýl se dostával do kin velmi postupně a  tím se lišilo i jeho přijetí diváky a kritikou. V Československu v  roce 1991 byla absolutně nejhorší doba pro uvedení vážného domácího filmu. V programech kin se objevovaly s letitým zpožděním zakázané západní hity a publikum po nich bylo samozřejmě hladové. Byla už demokracie a hrály se také aktuální hollywoodské hity. V roce 1991 světová kina ovládly snímky jako Terminátor 2: Den zúčtování, Tanec s vlky nebo Mlčení jehňátek a tyto filmy se hrály samozřejmě s ohromným diváckým zájmem i u nás. Křehký snímek o holocaustu v této záplavě filmů bohužel zapadl. Jeho doba ovšem přišla s uvedením Schindlerova seznamu Stevena Spielberga v roce 1993.  Právě ten rok se film začal opatrně promítat v limitované distribuci v amerických velkých městech, a to od roku 1993. Poslední motýl se i díky rozvolněnému uvádění v neklidné době stal projektem provázeným smůlou i z hlediska festivalů.

Každý festival nebo prestižní světové ocenění má zájem o filmy, které se vybírají pro každý ročník podle data premiéry. Americká filmová a televizní akademie udělující Oskary se třeba nestará o premiéru v domovské zemi stejně jako o premiéru v  amerických kinech. Film je totiž možno nominovat za ten rok, kdy má premiéru a hraje se alespoň jeden týden nepřetržitě v  americkém kině. Musí být samozřejmě v anglickém znění, což Poslední motýl byl. To se týká tzv. velkých Oskarů, kde se ale snímek v roce 1993 proti konkurenčnímu Schindlerovu seznamu se stejnou tematikou bohužel neprosadil.

Pak je tu ještě jedna možnost, která se týká Oskara za nejlepší zahraniční film. Ten vybírají národní kinematografie sami v národních kolech a pak vysílají na Oskary. Zde měl Poslední motýl neskutečnou smůlu, protože za rok 1991 Československo do boje o Oskary vyslalo Obecnou školu. Jen pro zajímavost, Obecná škola byla na Oskara skutečně nominována, musela se ale sklonit před italskou protiválečnou romancí Mediterraneo neapolského režiséra Gabriela Salvatorese. Historie samozřejmě „kdyby nezná“, takže další rozebírání této volby ponechám na úsudku laskavého čtenáře, jak by volil on. Schválně si oba filmy pusťte a udělejte si vlastní názor.

TVŮRCI, HERCI, FORMÁTY

1991, koprodukce Francie/Velká Británie, režie: Karel Kachyňa, scénář: Ota Hofman, Karel Kachyňa podle knihy Michaela Jacota, kamera: Jan Čuřík, střih: Jiří Brožek, hudba: Alex North, kostýmy: Šárka Hejnová, Jan Kropáček, Ester Krumbachová, hrají: Tom Courtenay (mluví Václav Postránecký), Brigitte Fossey, Ingrid Held, Freddie Jones, Milan Kňažko, Josef Kemr, Luděk Kopřiva

108 minut, 35 mm, 1.37:1, barevný

MFF ve Vídni - nejlepší film

SLANINA, Ondřej. Poutník světem fantazie. Praha: Charon media, 2018. ISBN 978-80-903173-5-2. (Monografie o životě a scenáristické tvorbě Oty Hofmana)

Archiv Filmového studia Barrandov (FSB) – produkční složka celovečerního hraného filmu Poslední motýl (1991), fondy Barrandov Studia a.s. (obsahuje schvalovací protokoly, korespondenci ohledně nerealizované československo-kanadské koprodukce a obsazení Marcela Marceau).