Článek
Jenže je tu „malý“ problém. Bitcoin má blockchain.
A blockchain si pamatuje všechno.
Blockchain Bitcoinu funguje jako veřejná účetní kniha, kde každá transakce zůstává navždy zapsaná. Nemá gumovací tlačítko, nemá archiv, který by mohl shořet nebo se „ztratit“. Prostě tam je, vytesaná do digitálního kamene. To znamená, že každý, kdo ví, kde hledat, si může ve všech bitcoinových transakcích listovat jako v nekonečné knize. Není to žádná magie, žádné tajné spiknutí hackerů. Je to matematika a transparentnost.
Na steroidech.
A zde přichází moment, kdy stát – který tak rád kontroluje, vybírá daně a stanovuje pravidla – narazí na technologii, která se mu vymyká z rukou. Zvyklý na to, že se informace mohou „ztratit“, že některé dokumenty mohou „zmizet“, že se dají udělat „administrativní chyby“, zjišťuje, že Bitcoin mu tuto možnost nenabízí. Výmluva „nemáme to jak dohledat“ se v prostředí blockchainu mění na průhlednou lež.
A ta má krátké nohy.
Případ ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jehož ministerstvo přijalo miliardu korun v bitcoinech pocházejících z účtů spojených s nechvalně známým drogovým tržištěm Nucleus, je dokonalým příkladem tohoto střetu. Blažek tvrdil, že původ těchto peněz nezkoumal a že nebylo možné zjistit jejich historii, což je v přímém rozporu s transparentní povahou blockchainu.
A to Bitcoin neodpouští. A lidé už teprve ne.
Je až poetické sledovat, jak se střetává svět zatuchlé politiky s moderní technologií, která na výmluvy nehraje. Ministr, zvyklý na obratné kličkování mezi polopravdami, se náhle ocitá tváří v tvář systému, který je neúprosný. Bitcoin mu nenabízí únikovou cestu. Neumožňuje zahladit stopy. Nenabízí útěchu v podobě „ztracených dokumentů“. Místo toho ukazuje jasně: „Pokud chceš lidem lhát, támhle jsou dveře.“
Támhle jsou dveře!
Díky, Bitcoine, za tuhle lekci transparentnosti.
