Článek
Naštěstí už skoro na všechno existují neziskovky, které vám pomůžou. Zde je odstrašující příběh, který napsala má žena na server nedeskovkam.cz.
Ahoj, jmenuji se Dana a rozhodla jsem se s vámi sdílet tu bolest, kterou nám manželova závislost na deskových hrách přinesla.
Začalo to kdysi úplně nevinně, když jsme pro zahnání nudy oprášili pár starých her z dětství. Zahráli jsme si Člověče nezlob se, Z pohádky do pohádky, Prší a bylo to celkem fajn. Pořídila jsem tedy Scrabble a později ještě Bang! a Carcassonne. Kdybych tušila, kam to povede, tak to nikdy neudělám. Dnes bych si za to nejraději nafackovala. Chytlo nás to a jednou ročně jsme vždy zašli na festival deskových her, kde jsme se naučili nějaké nové a odnesli si je pak i domů. Tehdy jsem pochopila, jak je to nebezpečné. Stolní hry jsou teď mnohem zábavnější, není to jen nudné házení kostkou jako dřív, a z toho důvodu se jim nechá snadno propadnout.
Následující roky bylo všechno ještě celkem v pořádku. Přišly děti a už nebylo na deskovky tolik času, ale přesto jsme si občas koupili nějakou novou. To bylo dle mého názoru ještě v mezích normálnosti. Jakmile ale holky dorostly do věku, kdy s nimi začalo jít něco hrát, tak to do nich manžel začal valit. Když zjistil, že je to taky baví, úplně se utrhl ze řetězu a otravuje je s tím skoro pořád. Od té doby se ho bojí a jakmile vytáhne nějakou krabici, začnou brečet. To nejhorší však přišlo, když mu lékař zakázal alkohol. Jedné závislosti se zbavil, ale druhá se o to víc zhoršila.
Ztratil nad sebou kontrolu a ruinuje nám rodinný rozpočet. Naposledy jsem ho poslala jen pro chleba a on se vrátil se třemi novými hrami, a ještě se rozčiloval, že v obchodě neberou zlaté žetony! Několik měsíců se mnou nespí a raději se věnuje samohraní. Už mě na to ani nepotřebuje. Vnímám to jako formu nevěry, že místo na mě myslí na hry. Kdyby radši chodil za prostitutkama, to bych pochopila, ale tohle? Slíbil, že s tím přestane, ale když jsem mu jednou tajně zkontrolovala mobil, tak jsem zjistila, že zase projížděl deskovkové bazary a recenze. Navíc ho poslední dobou začaly zajímat samé divné hry, které trvají hodiny a nejde tam o žádné soutěžení a body, ale o procházení příběhu. Takhle to přece dál nejde!
Neustálým učením pravidel se mu zvětšil mozek a má teď nepřirozeně velkou hlavu. Už mě díky tomu ani nepřitahuje. Když se ho na něco ptám, tak si musí vždy hodit kostkou a padne-li 1-3, tak neodpoví. Doma se válí použité figurky a všechno je zaskládáno krabicemi. Máme tolik her, že je nestíháme hrát, ale on kupuje stále nové a nové. Včera z nich dokonce vystavěl v obýváku bludiště! Bojím se, že se to ještě zhorší a začne si malovat ty plastové figurky, jako to dělají ti největší zvrhlíci. To už by se nám přestal věnovat úplně a nejspíš by začal chodit i do těch Gaym barů, nebo jak se to jmenuje.
Snad to z něho tím Ježíšem vytlučete.
Po absolvování kurzu a skupinové terapie, kde nás v rámci odvykačky nutili do nejotravnějších starých her, které každého znechutí, se cítím mnohem lépe. Pochopil jsem, že Bůh deskovky nenávidí a objednal jsem proto letos k Vánocům jen dvě. Myslím, že jsem na dobré cestě k uzdravení.
(Za inspiraci děkuji serveru nepornu.cz, kam se přihlásím hned, jak se vyléčím z hraní.)
