Článek
Je mi jasné, že toho nejznámějšího borce svým zmrtvýchvstáním netrumfnu, ale zase na rozdíl od něj, já byl mrtvý asi dva roky a ne jen blbý tři dny. K tomu by se podle mě mělo přihlédnout. Prostě, když se o mně nebude psát v Bibli, tak snad aspoň v Guinnessově knize rekordů.
Nejtěžší na celém procesu bylo uvědomit si, že jsem mrtvý. Vždyť i takový machr jako Bruce Willis to ve filmu Šestý smysl pochopil až na konci. Mně to museli říct kamarádi. K prozření došlo po větě „vždyť jsi býval veselý člověk“. Fakt, že jo, došlo mi. Doopravdy už takový nejsem. Furt jen dřepím u počítače, jsem unavený a práce, kterou jsem měl vždy rád, mě najednou nebaví.
Bylo toho prostě na mě nějak moc, a tak jsem si řekl, že už jsem dost starý na to, abych si začal život řídit sám. Když mám tu možnost pracovat na volné noze a vypadá to, že o zakázky by nemusela být nouze, tak proč se neodvážit?
Oznámil jsem tedy v práci, že odcházím, ale nakonec to skončilo kompromisem. Dohodli jsme se na polovičním úvazku. Podmínky jsem dostal slušné a nějaká jistota příjmu je taky dobrá. Ostatní soukromé kšefty už nemusím dělat po nocích a víc se rozhoduji, jestli mně za můj čas stojí. Posun je to rozhodně obrovský. Sice až umřu nebudu mít asi našetřeno dost peněz, abych mohl být pohřben v pyramidě, jak jsem si vždycky přál, a děti nepodědí pár činžáků na Václaváku, ale co se dá dělat. To je život. A na ten tolik peněz zase nepotřebuji. Jsem skromný. Řídím se tím, co mi řekl Dalajláma: „Kašli na prachy a cucej mi jazyk.“
Zatím ode mě nečekejte záplavu zápisků a erupci kreativity. Momentálně to mám tak, že se snažím od počítače co nejdřív odpojit a jen si číst, trápit děti deskovkami, nebo se jít vyvenčit. Prostě vysypat červy, chytnout zase barvu a správný srdeční rytmus. Funguji takhle asi týden a nemůžu uvěřit, že by to tak mohlo zůstat už napořád a nejedná se jen o chvilkové probrání z kómatu.
Stále mám pocit, že dělám něco nepatřičného. Že jsem líný lempl, kterému se nechce makat. Slušný člověk přece pracuje minimálně osm hodin denně. Tak je to normální. Nebo ne? Měl bych být rád, že mám zábavnou, celkem dobře placenou práci, a neremcat. Vždyť ještě na škole by mě v životě nenapadlo, že se mi něco takového může poštěstit a nebude to tak, že vezmu první jakž takž přijatelný job. To mi tenkrát přišlo jako realita života v Protivíně a nebylo to daleko od pravdy. Spousta lidí bere minimum, dělá v zaměstnání, co je štve a žijí dál. Naučit se nemít z toho flákačského života výčitky je teď asi další krok, který mě čeká. Myslím ale, že, když na sebe budu tvrdý, tak se s tou radostí nějak smířím.
K dalšímu oživení přispělo i to, že jsem odešel od doktora, který mi při každé návštěvě utvrzoval v tom, že mrtvý opravdu jsem. Vracím se zpět ke své obvoďačce, pro kterou jsem teď díky němu jen vystrašený hypochondr. Zdravějšího životního stylu a kil dole se tedy vzdát nehodlám, ale přestal jsem být asketa, který žere jen kobylky a prášky.
Teď jen zbývá doufat, že doktor neměl pravdu a zdravotní problémy mě neumrtví znovu a definitivně. To jediné mě ještě trochu děsí. O prachy se nebojím, jsem šikovný kluk, co se tou grafikou snad vždycky nějak uživí, a kdyby mě přece jen přepadla fialová bída, tak vyrazím demonstrovat proti vládě a vše bude vyřešeno.
