Hlavní obsah
Cestování

Jak svět přichází o stopaře

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: pexels.com/T Leish

Za studentských let jsem jezdil poměrně často stopem. Nebyly peníze, ale byl čas, takže i párhodinové zakysnutí na jednom místě šlo přežít.

Článek

Časem člověk nasbíral i nějaké zkušenosti. Jako třeba, že je dobré mít ceduli s nápisem, kam chci jet, stoupnout si na frekventované místo, kde jsem vidět a dá se tam zastavit, a taky že je dobré nevypadat jako špinavý hipík (to jediné jsem nedodržoval). Při dlouhých stáních za benzinkou v Malé Chuchli jsem zjistil, že by to taky chtělo s sebou ještě nějakou holku, protože smíšené páry vždycky přišly až na konec stopařské fronty, mávly a jely. Prostě něco jako když má žebrák pejska, taky mu to hned víc sype. Musel jsem tedy chtě nechtě toho špinavého hipíka trochu zkultivovat, abych si nějakou tu ženskou návnadu taky našel. Od té doby, co jsem si obstaral Danu, jsem nikde nestál déle než půl hodiny.

Éra stopování pro mě skončila, když jsme se rozhodli založit rodinu. Mimino by sice taky možná bylo dobrá návnada, ale už je to hodně nepraktické. Řidič musí mít dětskou sedačku, v kufru místo na kočárek, nesmí mu vadit, když se dítě poblije… Prostě zápory převyšují klady, takže nastal čas pořídit auto, oprášit řidičák a začít splácet stopařské dluhy, o kterých řidiči často mluvili.

Není však komu splácet. Co jsem začal řídit, tak nevidím na silnicích žádné stopaře. Možná se rozkřiklo, že stát na krajnici už díky mému šoférskému umu není bezpečné, nebo mají i studenti tolik peněz, že radši jedou hromadnou dopravou. Za těch dvanáct let, co řídím, jsem vezl stopaře jen dvakrát a už je to fakt hodně dlouho. Lidi nevědí, o co přicházejí. Hrozně rád vzpomínám na cestování po Rumunsku a jízdu na korbě náklaďáku nebo na beznadějně vypadající stop na Islandu, kde okolo projelo zhruba nula aut za hodinu, ale poté, co jsme došli k další silnici a naše šance se zdvojnásobila na dvakrát nula, nakonec něco přece jen přijelo a dovezlo nás, kam jsme potřebovali.

Člověk si občas i pěkně pokecal. Začalo se zlehka o počasí, zjistilo se, jestli se řidič čapne, a pak šlo pokračovat třeba s dotazy na zaměstnání. Konverzace se pak většinou rozjela sama a když ne, tak držet celou cestu hubu mi taky problém nedělalo. Jediné, co nemají řidiči rádi je, když si chtějí povídat a vy jim v autě usnete. Ale únavě holt člověk občas neporučí. No a když máte štěstí, může přijít i nabídka kvalitního sexu.

Jel jsem za jednoho horkého letního odpoledne jen z Protivína do Písku. Mladý pohledný chlapec v batikovaném tričku a džínových kraťasech střihu à la Pavol Habera. Zastavuje mi hnědá stodvacítka lehce posraná od slepic a v ní starší pán s přehazovačkou na hlavě. Prý jede jen do Smrkovic, ale říkal jsem si, že to už bych nějak došel. Nasedl jsem a hned jsme se dali do řeči. Po chvilce pán povídá: „No možná bych tě vzal i do Písku, kdyby s tebou něco bylo.“ „No jasně, pokecáme,“ reaguji nadšeně. „Kdyby s tebou něco bylo,“ opakuje a plácne mě u toho laškovně přes nahé kolínko. „Tak co, necháš se vykouřit?“ „Ne, to ne,“ směju se a začíná mi docházet, že to nemyslel jako vtip. Byl jsem tenkrát ještě mladé romantické děvče, které touží po lásce na celý život a věděl jsem, že ten pán mi ji nemůže nabídnout, takže jsem o něco podobného fakt nestál. Strach jsem vyloženě neměl, ale příjemné mi to taky nebylo, ačkoliv to byl v té době první člověk, kterému jsem se líbil. Jelikož jsem se asi neohradil dost důrazně, tak pán pokračoval: „S chlapem je to lepší než se ženskou, protože ví, jak to chceš.“ Do polemik na toto téma se mi úplně nechtělo, tak jsem se jen uculoval a nesměle opakoval své mňágovské „ne, teď ne, až jindy“. Zkusil to tedy na mě přes výživu: „Sperma je zdravý. Jde z mozku a musí se tam nějak vrátit!“ Sice už jsem slyšel, že chlapům občas leze sperma na mozek, ale nějak mě to furt nepřesvědčilo. Pán se do výkladu tak ponořil, že přejel odbočku, a když mě vysazoval na kraji Písku, tak na mě šibalsky mrkl a rozloučil se dnes již legendární větou: „Mám u tebe jednu dávku!“ Mé „na shledanou“ asi tenkrát neznělo úplně přesvědčivě. Čtrnáct dnů jsem pak na stopování neměl ani pomyšlení.

Jak jsem se později dozvěděl, byl to zemědělský inženýr z blízké vesnice, takže možná měl s tím vracením tělu prospěšných látek zpět do mozku pravdu. Inženýr přece nemůže být žádný blbec. Podruhé jsem ale už na něj štěstí neměl, abych mohl svou nerozvážnost napravit.

Tak vidíte, o kolik srandy přicházíte, když nestopujete. Každopádně, moje bílá Fabie je všem stopařům stále otevřena, jen momentálně jezdím většinou plný, tak beru jen do kufru. Ale vždycky se nějak domluvíme, ne?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám