Článek
Položil mi tuto filosofickou otázku v ranním narvaném autobusu městské hromadné dopravy, kterým jsme jeli do školky. Syn měl tehdy dětsky vysoký hlásek a ještě navíc mluvil velmi hlasitě. Slyšeli to všichni, kdo autobusem cestovali, a samozřejmě si mě chtěli prohlédnout. A tak natahovali krky, stoupali si na špičky, ohlíželi se, ptali se ostatních, které paní se to týká. Mnohým se mě zželelo a chtěli mě nějak potěšit.
„Paní, není to tak hrozné,“ řekl mi jeden. Další dodal, že to čekal horší, a pár spolucestujících mi dokonce řeklo, že jsem hezká. Bylo to od nich milé, faktem ale je, že jsem se ze slov svého syna nijak nehroutila. Ostatně nebyl důvod, už dávno jsem nebyla na lovu, měla jsem totiž uloveno. Spíš jsem přemýšlela, jak by se asi odvíjel můj osud, kdybych opravdu byla krasavice, jejíž půvaby by ostatním vyrážely dech. Ale na nic jsem nepřišla, protože se svým povoláním i životem jsem byla v podstatě spokojená a dodnes se na tom nic zásadního nezměnilo.
Navíc už dávno vím, že děti kladou svým blízkým různé otázky, a můj syn nebyl výjimkou. Zrovna dnes jsem opět něco podobného zažila. Jela jsem domů tramvají číslo dvanáct, která končí ve stanici Výstaviště, kousek od mého bydliště.
„Mami, teď bude Výstaviště a pak bude ještě jednou Výstaviště,“ řekl dětský chlapecký hlásek za mnou. Jasně, teď je stanice Ortenovo náměstí a pak zase bude Ortenovo náměstí, ale to bychom museli jet zase zpátky,“ odbyla chlapečka matka.
„Ale ne opravdu bude Výstaviště a pak bude zase Výstaviště,“ trval si chlapeček na svém a matka ho okřikla, ať aspoň nemluví tak nahlas, když má potřebu plácat hlouposti.
Projeli jsme stanici Nádraží Holešovice a hlas v ampliónu ohlásil, že následuje stanice Výstaviště. Chlapeček ani nedutal, matka také mlčela. Dojeli jsme do stanice Výstaviště a z ampliónu se ozvalo: „Výstaviště, příští stanice Výstaviště.“
„Tak vidíš,“ zajásal chlapeček a skoro radostí křičel. „Měl jsem pravdu a teď celá tramvaj ví, že jsi hloupá!“ Vsadím, že ona maminka si tuhle větu svého synka bude pamatovat celý život. Ale nedalo mi to a chlapečkovi jsem řekla: „Nemyslím si, že by byla maminka hloupá, jen nemá tak dobré informace jako ty. Taky jsem nevěděla, že se dvě stanice jmenují stejně.“
Sice jsem to věděla, ale prostě jsem chtěla oné matce vyjádřit svou solidaritu.
