Článek
Bylo normální všední odpoledne, v metru to žilo, jako ostatně kdykoliv v tuto dobu, a já po nástupu zamířila k volnému sedadlu šikmo naproti vchodu. Jenomže jakési děvče bylo rychlejší, jako lasička se prosmýkla pod mou rukou a usedla o zlomek vteřiny dřív. Málem jsem si jí sedla na klín. Ale nedosedla jsem, což mě posléze trochu zamrzelo, ale ji by to zřejmě nerozhodilo, měla cosi rozepsaného v mobilu.
Ale stejně jsem se trochu urazila a chtěla to dát najevo právě tím, že ostentativně místo odmítnu, jestli mi ho někdo z dalších sedících juniorů nabídne. Sice se tak nestalo, ale mě to během jízdy přestalo vadit. Sledovala jsem ty dívky a mladé muže, zřejmě studenty některé pražské střední školy, a přemýšlela jsem o jejich životě dnes i za pár let, kdy se dostanou třeba do téhož věku, v němž jsem já dnes.
Nepovídali si, neblbnuli, nerušili, každý koukal na displej svého mobilu, vlastně si ani nemohli všimnout, že nad nimi visí seniorka, tedy já. A nevisela jsem sama, viselo nás tam v pokročilém věku několik. Prohlížela jsem si své vrstevníky a vrstevnice a vzpomněla si na článek, který jsem nedávno četla někde na sociálních sítích.
Autorka článku, zřejmě mladá dívka, konstatovala, že jí důchodci v pražské dopravě připomínají plameňáky. Připadalo mi to prapodivné, ale teď najednou mi to v tom vagonu metra došlo. Opravdu jako plameňáci vypadáme. Vybavujete si je? Stojí zpravidla na jedné noze a to my senioři dost často také. Jednak se většinou držíme madel oběma rukama, abychom se při nenadálém pohybu vlaku neskáceli na zem, a na té jedné noze stojíme z velmi prozaického důvodu. Skoro všichni máme nějakou kloubní náhradu a stát na ní je daleko komfortnější, než na noze, kde ještě náhrada není. Kovový nebo keramický kloub nebolí, kdežto ten od matky přírody ano. Já mám vyměněný pravý kyčel, a tak stávám na pravé noze, s levou ležérně pokrčenou. Zkrátka jako plameňák.
Vlastně jsem byla ráda, že ti studenti seděli, v budoucnosti se nastojí ažaž. Jenomže jim se bude stát mnohem hůř než naší zocelené generaci. My jsme vytrénovaní. Nás v mládí ani nenapadlo, abychom v dopravních prostředcích seděli, když tam s námi cestovali senioři. Byli jsme pionýři a ti museli starším uvolnit místo. Mně to vlastně zůstalo dodnes a občas mám tendenci vyskočit, i když nade mnou stojí osoba podstatně mladší, než jsem já. Prostě to mám v krvi. Naše generace celé mládí stála a my prostě stát umíme.
Dnešní sedící také jednou ztratí mrštnost a cestou k volnému sedadlu je zcela jistě předběhne někdo z nové generace, která také bude potřebovat místo k sezení, protože také bude něco sledovat. Možná nějaký nový typ dnešních mobilů. Tak ať si posedí aspoň dnes, když tu ještě jsme my, armáda zocelených seniorů.
