Článek
„Neříkáte mi nic nového, vím, kolik mi je i jak vypadám, minimálně jednou denně se podívám do zrcadla, třeba když se ráno češu,“ odpověděla jsem jí a to, co mi vzápětí odepsala, mě překvapilo: „Zklamala jste mě, chtěla jsem s vámi diskutovat, ale tohle vy asi neumíte.“
Na to už jsem neodpověděla, protože jsem měla jiný program a počítač vypnula. Večer jsem se pak dočetla, že si moc vyskakuji, že na mě určitě brzy dojde a zanedlouho zemřu. Navíc jsem zjistila, že už mám po „přítelkyni“, protože tato z gruntu laskavá žena mě vyřadila ze svých přátel. Ne, neurazilo mě to, ostatně žádnou novinku mi nesdělila. Že umřu je nade vše jasné, zatím se nikomu nepodařilo žít věčně a jako mrtvá si zcela jistě vyskakovat nebudu. To jsou v podstatě jenom fakta.
Nicméně jsem si uvědomila, že ona zloba, o jejímž lavinovém šíření často v souvislosti se sociálními sítěmi mluvíme, je vlastně voláním ztroskotanců na poušti. Vysílají ji do světa lidé, kteří touží po kontaktu, kteří si s někým potřebují popovídat a počítač nebo chytrý telefon je možná jediným způsobem, jak se s někým třeba i pohádat.
Začínáme být společností osamělých lidí, neustále se zvyšují takzvané jednočlenné domácnosti, partneři se nesnášejí, rodiče mají konflikty s dětmi, učitelé s žáky, šéfové se zaměstnanci a zaměstnanci se šéfy. Přestáváme se chválit, přestáváme na sobě vzájemně vidět něco hezkého.
A přitom vždycky se dá něco najít, co pochválit. Ale tuto větu nemám ze své hlavy, to mi jednou řekla herečka Helena Růžičková, když pochválila ženě, která si k ní přišla pro podpis, kabelku. „Je krásná, originální a moc se k vám hodí.“ Paní se potěšeně zapýřila a řekla: „Tu jsem si háčkovala sama.“
„Co se ti na té kabelce líbilo?“ ptala jsem se jí poté překvapeně, protože ta kabelka nebyla ani hezká, ani originální. „V té rychlosti jsem neviděla nic jiného, co bych mohla pochválit. Krasavice ta paní nebyla, oblečená byla všelijak, takže ta kabelka byla první volba.“
„Tak jsi přece nemusela chválit nic,“ namítla jsem. S tím ale Helena nesouhlasila. „Naopak, když tě někdo osloví, vždycky ho musíš nějak potěšit, protože kvůli tomu se přece potkáváme, aby nám bylo dobře a vzájemně jsem si zlepšili den. Pochvala je jako slunce a bez něho je svět smutný.“
Tato Helenina slova mám stále na paměti a mrzí mě, že jako zablokovaná „kamarádka“, nemůžu té facebookové paní říct, že mám jednu velmi hezkou kabelku.
