Článek
Hrávala ženy z lidu, často cikánky, byla totiž celý rok opálená, tak ji ani nemuseli na tyto role líčit. Milovala přírodu a rozuměla si s ní snad víc než s lidmi. Tvrdila, že když se narodila, cítila všude kolem vůni jablek, a proto má celý život potřebu být v kontaktu s tím, co nám příroda nabízí. Se stromy a rostlinami si povídala, věděla, co potřebují, a bývala za to odměněna.
Když mi jednou přinesla obrovské kedlubny, ptala jsem se, čím je hnojila, že tak vyrostly. „Nehnojila jsem je, ale vysvětlila jim, že nemám králíky, tudíž nepohřebuji lupeny a ať se soustředí na plody. A ony poslechly, nejsou přece blbé.“ A tak to měla se vším. Dokonce jednou své meruňce Máně řekla, ať ještě nekvete, že přijdou mrazíky, a potom snad ona jediná v celé republice měla strom meruňkami obsypaný.
Léta jsem se s ní potkávala, v ženském časopise, kde jsem pracovala, měla svoji rubriku, byla totiž velmi literárně nadaná, ostatně, čtrnáct knih si napsala sama, pomáhala jsem jí až s tou poslední, ale to jenom proto, že ji postihl zelený zákal a špatně viděla. Psala o přírodě, hlavně o bylinkách, o vaření, o hvězdách, v nichž se také skvěle vyznala, ale nejčastěji to bylo o skřítcích. Její život jimi byl zaplněn, tvrdila, že tady s námi existují, jen naše civilizační slepota nám zabraňuje s nimi komunikovat.
Na první pohled poznala, v jakém se kdo narodil znamení zvěrokruhu. Před lety jsem ji cestou na nějakou besedu vzala na návštěvu k mojí mámě, které tehdy bylo pětaosmdesát. Luba se na ni podívala a řekla:“Kozoroh, čím je starší, tím je hezčí a dožije se vysokého věku.“ Na mámu to udělalo takový dojem, že si hned druhý den šla koupit kožich s tím, že si ho ještě užije. A užila.
Byla posedlá divadlem, ještě v devadesáti letech hrála v šesti divadlech, některé hry si dokonce sama napsala nebo upravila. Nechtělo se jí čekat na nabídky, což mnozí považují za prokletí herecké profese. Šedesát let byla členkou Národního divadla, a jestli existuje posmrtný život, tak zcela jistě už zase hraje. Ona totiž v posmrtný život věřila, často mi vyprávěla, že tam byla na návštěvě, potkala se se svou východočeskou babičkou a ta ji tam provedla. Nevím, tuto víru nemám, ale jestli opravdu něco takového existuje, docela by se mi líbilo, kdyby to tam vypadalo tak, jak mi Luba popsala. Chalupa se zahradou plnou bylinek, kachlová pec a postel s kanafasovými povlaky na peřinách. A prý tam opojně voní jablka.
