Článek
Několik let jsem učila vězně ve středním odborném učilišti v jedné české věznici, ráda na to vzpomínám, často o tom vyprávím a hlavně s mnoha svými tehdejšími žáky jsem stále v kontaktu. A s některými víc, než s ostatními. S těmi vzornými, co se opravdu polepšili, se vídávám, s jedním dokonce chodím už několik let na vánoční oběd, s dalšími jsem v kontaktu na sociálních sítích, s některými z těch, co sami sebe zklamali, si dopisuji, protože s vězni se jiným způsobem komunikovat nedá.
Občas se ke mně přihlásí bývalý žák nečekaně, jako nedávno na pražském Hlavním nádraží, když jsem cestovala do Ostravy a on si tam přišel se skupinkou dalších bezdomovců pro vyřazené hamburgery z jednoho řetězce rychlého občerstvení. Měl radost, že mě vidí, já měla radost také, ale stihli jsme si vyměnit jen pár zdvořilostních vět, pospíchala jsem do vlaku. A on ještě před odjezdem vběhl do vagonu a dal mi dva zabalené hamburgery se slovy: „A ty žemle jíst nemusíte, vyhoďte je a dejte si jenom ten karbanátek, my to děláme taky tak.“
Takřka v denním kontaktu prostřednictvím sociálních sítí jsem s bývalým žákem Pepou. S básníkem, který se dobře učil a dojal mě, když jednu báseň věnoval i mně: „Marie je klasa, zná ji celá basa“.
Pepa už je dávno na svobodě, trest si odpykal, žije na ubytovně, ale práce se mu nějak vyhýbá. Občas sežene nějakou brigádu, ale zatím nic stálého. A tak se tu a tam dostane do finančních potíží. Vím, že ho to stojí dost sebezapření, ale když je nejhůř, požádá mě o půjčku. Nepřehání to, jednou chce dvě stovky, občas tři a maximálně čtyři. Samozřejmě ho v úzkých nenechám, navíc moje internetové bankovnictví mu důvěřuje, už si dávno pamatuje číslo jeho účtu a jen jak vyťukám jeho jméno, už mi zbylé údaje samo doplní a sdělí mi, že platbu považuje za bezpečnou, tudíž nežádá ověřovací kód.
Já to považuji za bezpečné též. Pepa je laskavý člověk a navíc má charakter. Nedávno mi napsal, že se nemusím ničeho bát, protože si přesně pamatuje, kolik jsem mu během let půjčila a že mi to jednou vrátí. „Pepo, mám už svá léta, neslibujte,“ namítla jsem. „Žádný strachy, čeká to na vás na nebesích.“
A tak se na ta nebesa těším. Sice se říká, že žádný rubáš nemá kapsy, ale časy se mění a moderní doba určitě pronikla i na nebesa. Rubáš bez kapes už mě nezneklidňuje, klidně odejdu z tohoto světa jen tak nalehko. Vím, že tam mám konto, a když se tam s někým z vás potkám, roztočíme to spolu.
