Článek
Kolem poledne jsem dorazila na autobusové nádraží v pražských Holešovicích a překvapilo mě, jak je nástupiště, k němuž jsem mířila, plné, a ještě víc mě udivilo, když jsem tam viděla samé kluky a chlapy. Když jsem přišla blíž, hned mi bylo jasné, že jsou to sparťani, protože měli emblémy tohoto klubu na tričkách, šálách, batozích, a hlavně v očích.
Fotbalový fanoušek se totiž pozná a mám s tím své zkušenosti. Nedávno jsem zase jela ve vlaku s baníkovci, tedy příznivci Baníku Ostrava, a to byl nezapomenutelný zážitek. Hlavně se mi obohatil slovník o jedno slovo, které jsem považovala dříve za vulgární a díky svým spolucestujícím vím, že se jím dá pojmenovat takřka všechno.
Ale sparťané na autobusovém nádraží byli poměrně klidní. Napadlo mě, že by to mohla být nějaká výprava, protože byli všichni takřka stejně oblečení, a tak jsem se jednoho z mužů zeptala, jestli odtud jede normální linkový autobus do Teplic.
„Ano, bez obav, všichni přece jedeme na fotbal,“ sdělil mi muž, a jelikož jsem mu připadala v tom jejich společenství nepatřičně, zajímalo ho, jestli tam jedu taky.
„Ne, já jedu na svatbu.“
„Tak to vás lituju, dneska to bude paráda, vyhrajeme a dáme jim nejmíň čtyři kousky,“ sdělil mi muž a shodou okolností se posléze vedle mne posadil. Já měla místenku a on byl čekatel, protože autobus byl vyprodaný a někdo, kdo měl sedět vedle mne, to asi ve vedru vzdal, a tak muž za chvíli seděl vedle mne.
„Přinesla jste mi štěstí,“ řekl spokojeně, a jelikož si chtěl povídat, začal se vyptávat, na jakou svatbu jedu a odkud jsem. Popravdě jsem mu řekla, že bydlím kousek od stadionu Sparty a jemu zasvítily oči.
„To jste tedy šťastná žena. Máte permanentku?“
Skoro jsem se styděla přiznat, že permanentku nemám, ale abych to nějak ospravedlnila, řekla jsem, že ji ale měl můj bratr a také můj tchán.
„Vy máte tchána?“ zajímal se.
„Už ne, ale byl to stejně oddaný sparťan jako vy.“
„Ale vdaná asi budete, že?“ zeptal se mě napřímo.
„Ano, přikývala jsem.
„To je škoda, vás bych si vzal hned. To musí být krása, bydlet vedle stadionu, o tom jsem vždycky snil,“ rozněžnil se, ale to už jsme byli v Teplicích a rozloučili se. Vystupoval o stanici dřív.
Ještě mi zamával a já ten zbytek cesty přemýšlela, co by se asi stalo, kdybych mu popravdě řekla, že jsem rozvedená. Jo, a Sparta opravdu Teplicím čtyři „kousky“ dala.
