Článek
Ani na jednu otázku jsem mu nedokázala odpovědět kladně, Armádu spásy jsem ještě nenavštívila a jsem celoživotní nekuřačka. Ale protože mě oslovil před prodejnou, kam jsem si šla vyzvednout objednané knihy, řekla jsem mu, ať chvíli počká, že se tam zeptám. Což jsem udělala a cestu do Armády spásy jsem mu vzápětí ukázala.
„A tady máte stovku na cigarety,“ dodala jsem a podala mu bankovku.
„To je od vás moc hezké,“ řekl muž, zadíval se na bankovku a dodal: „Třeba mi ještě někdo dá pár drobných a pak si můžu krabičku cigaret koupit.“
Překvapilo mě to. Naposledy jsem o ceně krabičky cigaret měla přehled v dětství, kdy moji starší bratři kouřili a máma jim to vyčítala. Říkala jim, že si jednak ničí zdraví a také zbytečně vyhazují peníze, za které by si mohli pořídit něco užitečnějšího. Pokud mě paměť nekleme, tenkrát stála krabička Spart, které bratři kupovali nejčastěji, osm korun.
„A kolik byste ještě potřeboval, abyste si mohl cigarety koupit?“ zeptala jsem se.
„Padesátka by to spravila.“
A tak jsem mu dala ještě padesátikorunu, i přes tu změť vlasů a vousů bylo patrné, jak se mužova tvář rozzářila. A když jsem ještě z kabelky vylovila zápalky, které mi tam zbyly od nedělní dušičkové návštěvy hřbitova, skoro bych řekla, že vypadal šťastně.
„Jste nádherné sluníčko, opravdu překrásné, je radost se na vás podívat,“ řekl mi muž. Byla jsem samozřejmě polichocena, ale zároveň jsem chtěla vypadat skromně, a tak jsem mu řekla, že asi špatně vidí.
„To je pravda, ale obrysy pořád ještě rozeznám,“ pokýval muž hlavou a vydal se směrem k Armádě spásy. Chvíli jsem se za ním dívala a v mysli mi vytanula scéna z pohádky Mrazík, kdy slepá babka říká Ivánkovi proměněnému v medvěda, jaký je krasavec. Ano, pohádky se mohou odehrávat kdykoliv a kdekoliv.
