Článek
Když jsem ho viděla poprvé, byl studentem DAMU a já coby redaktorka ženského listu přišla na absolventské představení posledního ročníku, abych o něm napsala. Jirka mě zaujal, a tak jsem rozhovor udělala právě s ním. Zjistili jsme, že jsme oba narození v prosinci, tedy ve znamení Střelce, navíc nás dělí dvanáct let, jsem starší, a tím pádem jsme oba ve znamení Draka podle čínského horoskopu. Od té doby jsme se kamarádili a narozeniny každý rok oslavili společně. Ostatně fotografie je právě z jedněch našich společných narozenin.
Slavili jsme nejen naše narozeniny, několikrát Jirka sezval i další Střelce a to pak propukly oslavy z rodu nezapomenutelných. Měla jsem ho prostě ráda, pořád byl aktivní, nápady mu z hlavy létaly jako neřízené střely, stačilo jenom být v jeho přítomnosti a už měl člověk program na několik životů.
Dnes je nejčastěji označován jako zkrachovalý producent, ale jde jenom o jeden neúspěch vedle řady úspěchů, ale na ty se rádo zapomíná. Od mládí tančil, jeden čas dokonce závodně a dostal se i do baletu divadla v Českých Budějovicích, odkud pocházel. Pak přišla divadelní fakulta a poté spousta rolí, moderování a besedování, a jelikož mu jedno řemeslo nestačilo, začal produkovat. Úspěšných filmů byl dost, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, jedna a dvě, tři díly Kameňáku. Problémy mu způsobil film Andělská tvář, na který si vzal jako producent úvěr, jenomže lidí do kina přišlo málo, a tak mu zůstal dluh, který ho pronásledoval několik let a hlavně se natrvalo začal spojovat s jeho jménem. Zřejmě právě tam byl začátek jeho fatální choroby, která ho nakonec z tohoto světa odvedla.
Ale neúspěšný určitě nebyl, kromě svých producentských počinů zahrál spousty rolí, jeho krásným hlasem k nám léta promlouvali například Jean-Claude van Damme, Sylvester Stallone nebo Arnold Schwarzenegger. Byl třikrát ženatý, všechny manželky byly a dvě stále ještě jsou pozoruhodnými ženami. Všechny jeho svatby byly nádherné a nešlo jenom o krátké svazky, s krásnou a milou Míšou Kuklovou byl třináct let.
Pro mě to byl kamarád, něco jako člen rodiny, a obdivovala jsem, že se nikdy nevzdával. Dokonce i tehdy, když přišel o svůj mimořádný hlas a rodinný přístav, měl plány do budoucna. Než ho jeho tatínek odvezl domů do Budějovic, odkud už se vydal jenom na poslední cestu, seděl u nás doma za kuchyňským stolem a plánoval. Vyprávěl mi, že založí konzervatoř pro handicapované, že tam budou studovat ti, které osud sice o něco připravil, ale zase jinde jim přidal. Měl to promyšlené do detailu, dokonce už věděl, kde bude konzervatoř sídlit a kdo bude ředitelem. Nestihl to, ale třeba to někdy za něho udělá někdo jiný.
A tak ti, Jirko, k dnešním narozeninám, posílám vzpomínku a jsem přesvědčená, že nejsem sama, kdo tě považuje za člověka, který uměl rozdávat radost a dělal náš svět veselejším a snesitelnějším, než se nám často jeví.
