Článek
Ale za chvíli zase hlavy odvrátili, protože jasnovidku nebo vědmu si určitě každý z nich představoval jinak. A já netušila, co to má znamenat. V první chvíli jsem se domnívala, že si mě paní prostě s někým spletla. Ale ta měla z našeho setkání upřímnou radost a když viděla, že se nechytám, pokračovala:
„Vy asi nevíte, která jsem, lidí, kterým jste věštila budoucnost, jsou určitě stovky, ne-li tisíce, tak si nemůžete všechny pamatovat, ale já na vás myslím každý den.“
„Vážně nevím,“ tápala jsem v bludišti své paměti a nerozsvítila se tam ani jedna žárovka.
„Potkaly jsme se v Brně, byla jste tam s Helenou Růžičkovou na autogramiádě s vaší společnou knížkou a já tehdy pracovala v agentuře, která to pořádala.“
Na autogramiádu jsem si nevzpomněla, na paní také ne, ale už mi začalo svítat. Tehdy před mnoha lety, víc jak dvaceti, jsme opravdu jezdily s Helenou Růžičkovou na různé akce a všude po ní lidé žádali, aby jim prozradila něco z jejich budoucnosti. Helena tím byla pověstná, zabývala se numerologií, hádala z kávové sedliny, z dlaní, dokonce z obličeje, dodnes si pamatuji, že se tomu odborně říká frenologie, zatímco hádání z ruky je chiromantie. Helena už tehdy byla nemocná, sil jí ubývalo, a tak několikrát řekla, že místo ní budu číst z ruky já, neboť jsem její žačka.
Fakt to neumím, žádné zákonitosti těchto okultních věd neznám, nikdy jsem se o to nezajímala a ani se tím nezabývala. Ale byly případy, kdy nešlo odmítnout, zvlášť když jsme narazily na milé lidi. A tahle paní k nim zřejmě patřila. „A co se vám vlastně splnilo?“ zeptala jsem se jí.
„Úplně všechno, dodala jste mi odvahu, abych utekla ze špatného manželství, opravdu jsem potkala nového partnera, který je skvělý, postavili jsme si dům, dcera vystudovala, má se dobře a my všichni taky. A můžete za to vy, protože bez vás bych se nikdy nerozvedla… A u mojí kolegyně, které jste také hádala, jste se strefila ještě víc. Jak jste se podívala na její ruku, hned vám bylo jasné, že je na dně, a doporučila jste jí, ať urychleně změní zaměstnání. Fakt měla hrozný problém s naším šéfem, nesnášel ji a dělal jí ze života peklo. No a ona to udělala a taky se jí zlepšil život. Kdykoliv jsme se potkaly, tak jsme si na vás vzpomněly.“
Paní byla celá rozzářená a dokonce mě krátce před tím, než dorazil do stanice můj vlak, objala. Jela opačným směrem, a tak jsme se rychle rozloučily a ona mi popřála hodně stejně spokojených klientů jako je ona a její bývalá kolegyně.
Byla jsem ráda, že nemusím nic vysvětlovat a že to vlastně bylo milé setkání. Nerada bych se jí přiznala, že nejsem žádná chiromantka, že do budoucnosti nevidím a že jsem tehdy byla jenom trapně sebevědomá a neodpovědná. Zřejmě mi o sobě obě předtím něco řekly a já jen uhádla, co by si přály.
Sedla jsem si na volné sedadlo, vedle mne se posadila žena zhruba v mém věku a vlak se ještě ani nerozjel, když se ke mně naklonila:
„Jak bych se k vám mohla objednat? Dáte mi na sebe kontakt?“
