Článek
Bylo takové pěkné odpoledne, kdy mě nečekaly žádné povinnosti, a tak jsem se usadila před televizní obrazovkou a dívala se na detektivku na svém oblíbeném kanálu. A zrovna ke konci, kdy příběh kulminoval, se obrazovka zbarvila do modra a ať jsem přepínala kamkoliv, všude mi to hlásilo, že není signál. A jelikož v každé neobvyklé situaci se obracím na své laskavé sousedy, udělala jsem to i tentokrát. Oni signál měli a navíc věděli, že u našich dalších sousedů jsou zrovna nějací řemeslníci. Byli to noví sousedé, kteří se teprve nastěhovali, a tak jsem u nich zazvonila a zeptala, jestli jim funguje televize.
„Ano, zrovna nám ji zapojili, máme tu dva řemeslníky z kabelovky,“ sdělili mi a vzápětí se objevili i oni dva řemeslníci. Byli velmi překvapení, že za sousedními dveřmi je byt, prý předpokládali, že už na chodbě žádný není, a tak připojili sousedům televizi na moji přípojku. Když jsem žádala, ať mě tedy znovu připojí, s politováním konstatovali, že to bohužel nejde, že budou muset vyvrtat nové vedení.
„Tak vrtejte,“ pobídla jsem je v bláhové naději, že stihnu rozuzlení napínavého příběhu. No, brzy jsem se naděje vzdala, když jsem viděla jejich tempo a obrovskou vrtačku, kterou si přinesli z auta zaparkovaného před domem. Neznervózňovala jsem je a šla se dodívat na detektivku na počítači.
Ale už tam byl jiný příběh, ponořila jsem se tedy do něj. Ale zase jsem se nedodívala. Ozvala se ohlušující rána a já šla zjistit, co se přihodilo. Certifikovaní řemeslníci stáli v rozpacích nad mým záchodem, který se podobal antickému torzu. Prkýnko na kusy, části porcelánové mísy spolu se řvoucí vrtačkou na podlaze.
„Víte, ta vrtačka mi nějak vyklouzla,“ řekl omluvně jeden. A druhý, zřejmě nositel dobrých zpráv, dodal: „Ale je to provrtané, teď vás jen napojíme.“
„Tak mě napojte,“ řekla jsem a šla si zase sednout před televizi v očekávání obrazu. Televizi nějakou dobu trvalo, než načetla všechny programy, protože po novém zapojení byla v panenském stavu, ale fungovala. Mat s Patem mezitím přešlapovali ve dveřích:
„Co uděláme s tím záchodem?“ zeptal se jeden z nich.
„Vy už s tím neuděláte nic, já si to zařídím sama,“ rozloučila jsem se s nimi a jim se viditelně ulevilo.
„Tak nashledanou. A máte to zadarmo, jde to na náš podnik,“ dodal ten, co rozséval dobré zprávy. A bylo to.
