Článek
Trapas, který mě potkal asi v sedmnácti, jsem prožívala fatálně. Dokonce jsem uvažovala o sebevraždě. Studovala jsem tehdy ekonomickou školu v Příbrami a bydlela v internátu. Měli jsme společnou jídelnu se studenty hornické průmyslovky, která tam tehdy sídlila, kde jsme se scházeli na snídani, obědě a večeři. My byly samé holky, horníci byli kluci, a tak jsme si na sobě my dívky dávaly dost záležet, protože jen v jídelně jsme měly šanci nějakému sličnému horníkovi padnout do oka.
I já se snažila, a tak jsem si ráno oblékala sukni až úplně naposledy, protože byla z mačkavého materiálu a já chtěla ve frontě na jídlo vypadat skvostně. Jenomže jednou jsem tu sukni nechala na ramínku ve skříni a v rychlosti si oblékla jen kabát. A ten jsem si v jídelně sundala a kráčela k výdejnímu pultu bez sukně. A pozor, tehdy ještě nebyly běžné punčocháče, takže jsem měla punčochy a naprosto odporný růžový podvazkový pás se širokými gumami. Dlouho mi trvalo, než to trochu přebolelo a já zase sebrala odvahu do té jídelny vkročit.
Další znemožnění, které mě dlouho trápilo, se týkalo jednoho básníka. To už jsem pracovala v redakci týdeníku, a jelikož jsem měla na starosti rubriku pro mladé, chodívali za mnou se svými příspěvky začínající autoři. Na básníka, který mi přinesl v rukopisu svou sbírku, nikdy nezapomenu. Moc si přál, abych si vybrala některou z básní k uveřejnění a byl hodně napnutý, když jsem sbírkou listovala.
„Tahle báseň je krásná, tu si beru,“ řekla jsem mu a vyjmula z desek jeden list.
Básník se na mě zoufale podíval a řekl: „To ale není báseň, to je obsah.“
Vzal sbírku, beze slova odešel a já se léta trápila tím, že jsem možná zmařila jeden básnický talent.
Zatím poslední trapas se mi stal včera, když jsem byla besedovat s Ivo Šmoldasem a Václavem Koptou v Pardubicích. U šatny, kde jsme rozbalili svůj stan, byl sprchový kout a fakt smrděl. Hned mi bylo jasné, čím to, je, prostě ho nikdo nepoužíval. A tak jsem do něho vešla a pustila sprchu. Jenomže jsem si nevšimla, že má ještě jedno vyústění ze stropu a právě to bylo funkční. A tak jsem se pár minut před tím, než jsem měla vstoupit na jeviště, od hlavy až k patě osprchovala. Jen jsem si stihla vyždímat šosy saka a otřít brýle, nicméně po celou dobu vystoupení ze mě kapala voda, k velkému obveselení obou pánů i publika. A mně to vážně vůbec nevadilo, dokonce jsem byla ráda, že jsem ostatním zlepšila náladu. Z čehož plyne ponaučením, že stárnout je senzační, protože člověku přestane vadit, že se někdo baví na jeho účet. Tak se, vy mladí, těšte!
