Článek
Kdyby tehdy existovaly sociální sítě, určitě bych jí to natřela. Jistě, nenapsala bych, že mám příšernou matku, to bych si netroufla, protože by mi taky mohla jednu vrazit, a to ona občas udělala, a zcela jistě bych se vydávala za někoho jiného, jako to často dělají dnešní junioři. Ale dostat ze sebe jsem to, stejně jako oni, musela. Tenkrát jsme si psali deníky, alespoň my holky jsme to dělaly. A tak jsem všechny své nevraživé pocity svěřila sešitu, který jsem pochopitelně před mámou pečlivě schovávala.
Mrzí mě, že se ten sešit nedochoval. Když jsem šla studovat do zahraničí, bála jsem se, aby si ho máma nepřečetla, a tak jsem ho spálila. Bylo to poměrně obtížné, protože jsme měli ústřední topení a elektrický sporák, ale naštěstí se v naší ložnici zachovala malá růžová kamna, říkalo se jim „klubky“, které tam zůstaly z dob energetické krize v padesátých letech. A v těch kamnech jsem důkaz své generační averze spálila.
Osud si se mnou škodolibě pohrál a kdykoliv se ráno podívám do zrcadla, leknu se. Vypadám totiž úplně stejně jako moje matka a nevím, proč si to uvědomím pokaždé, když se chci rozčílit nad současnou mladou generací. Když se do jejich příslušníků chci pustit kvůli nehorázným názorům, jimiž nás seniory, k nimž pochopitelně dnes už patřím, nálepkují.
Je to už ohraná písnička, na sociálních sítích je k dispozici bezpočet článků o seniorské nesnášenlivosti, o tom, jak překážíme, zabíráme velké byty, pobíráme nechutně velké důchody, v obchodech se chováme jak váleční nájezdníci, a ještě za to všechno chceme, aby nás ti mladí z nás unavení pouštěli sednout v dopravních prostředcích.
Oni to ještě nevědí, jsou ale úplně stejní jako jsme my. Hlavně se také jednou stejně jako já podívají do zrcadla a zjistí, jak jsou strašně podobní těm, z nichž ještě nedávno šíleli. A vlastně jsou stejní i dnes. Ano, my senioři jsme hluční, protože špatně slyšíme, a tak na sebe řveme. Oni řvou taky, sice hlavně proto, aby je bylo slyšet, ale výsledek je tentýž. My senioři chceme v tramvajích a dalších dopravních prostředcích sedět, a oni to chtějí taky. My zabíráme byty, a ani jim nejde o nic jiného než ty byty jednou zabírat taky. A nevraživost vůči nám seniorům vyventilují článkem nebo podcastem na sociálních sítích, stejně jako jsem to kdysi já svěřila deníku. Jen mají smůlu v tom, že v internetovém prostoru to zůstane. Ale to oni vědí, a tak zpravidla svou vlastní identitu neprozrazují. Ostatně my senioři to děláme také, internet pro nás není neznámá planeta.
Ne, nejsou mezi námi rozdíly. Dneska jsem jela metrem v době, kdy ve vagonu byla většina seniorů. Junioři možná ještě spali nebo jsou někde na prázdninách a ti o něco starší pracovali, aby na ty naše nechutně vysoké důchody vydělali. A víte, co ti senioři dělali? Všichni, ale opravdu všichni do jednoho, zírali na displeje svých chytrých telefonů.
