Článek
Jela jsem včera vlakem z Českých Budějovic do Prahy, stmívalo se, nastala chvíle, kdy černá tma definitivně vytlačí zbytky denního světla a já právě projížděla Benešovem, svým rodným městem. Žila jsem tam jenom v dětství, ale stejně je to místo, které mě nikdy nepřestane dojímat, asi proto, že jsem tam byla dítětem. Když vlak opustil nádraží, přilepila jsem se k okénku a čekala, až se objeví vojenské sídliště, kde jsem prožila to nejzásadnější ze svého života.
Vlak se blížil k podchodu pod tratí, který na naše sídliště vedl, a najednou jsem se viděla. Bylo mi zase asi deset, jako tenkrát, když jsem do toho podchodu, kterého jsem se trochu bála, vběhla, a byla stejná tma jako tentokrát. Ze tmy vyskočil chlípník a sáhl mi na místa, která jsem tehdy považovala za sprostá. Ne, nic mi neudělal, nestačil v chlípnění pokračovat, protože jsem spustila takový řev, že se radši bleskově odporoučel. Měla jsem silný hlas.
Ale ještě jsem jako desetiletá nezmizela a už jsem tam byla asi třináctiletá a chystala se na svůj první mejdan, který jsem hodlala uspořádat pro své spolužáky, neboť rodiče se chystali na výlet za svou první vnučkou a plánovali tam setrvat dva dny. Nakoupila jsem tehdejší hit, a sice jablečné víno, které stálo asi sedm korun, už nevím přesně, ale zato si pamatuji, že jsem ze svačin ušetřila na tři lahve. Měli jsme doma magnetofon sonet duo s nahrávkami semaforských představení a měla jsem tudíž od mejdanu velká očekávání, stejně jako spolužáci, které jsem pozvala.
„Maruško,“ ozvalo se za mnou zvolání a já hned věděla, že je to moje máma, která ze všeho nejvíc nenáviděla alkohol. Úplně jsem zkoprněla a zřítila se dolů do podchodu. Máma mě tam našla válející se mezi střepy a v louží jablečného vína. Alkohol neřešila, snažila se mě postavit, a když to nešlo, dopravila mě do nemocnice. Měla jsem zlomenou nohu a mejdan se tím pádem nekonal.
Ale to už vlak Benešov opustil a další setkání mi stroj času nenabídl. Ve vlakovém okně se odrážela moje současná tvář a ta byla ráda, že se potkala se svými dvěma minulými podobami. Pochválila jsem se za řev v prvním případě a politovala za pád v tom druhém. A co tím vlastně chci říct? Že nejdůležitější na světě je to, co zažijeme, s kolika lidmi se setkáme, co uvidíme, uslyšíme, prožijeme a co to v nás zanechá. Je jedno, jestli jsou to zážitky hezké nebo méně příjemné, ale hlavně, že jsou. Je totiž zbytečné stěžovat si na počasí, nadávat na sousedy, kolegy, nebo na vládu, to vše je pomíjivé a nic to v nás nezanechá. Ostatně, ani já si nepamatuji, jaké tehdy bylo počasí a kdo nám zrovna vládl.
