Článek
Byla unikátní, neopakovatelná, těžko ji k někomu přirovnat. Znala jsem ji asi od svých devíti let, když se můj nejstarší bratr přiženil do Rokycan. Tehdy zpívala v rodinné kapele svého otce Karola Gini a patřila ke koloritu města. Léta letoucí sedávala na lavičce na rokycanském náměstí, kde i dlouho se svým mužem a adoptovaným synem bydlela.
A z té dřevěné lavičky se občas zvedla a koncertovala. Nejen doma, ale i ve světě, jednou v pařížské Olympii, pak třeba v Bílém domě v New Yorku. Vypadalo to na velkou světovou slávu, ale když měla vyrazit na další ze světových turné, sebrala se a raději jela zazpívat na jakousi svatbu na Slovensko. Byla prostě svérázná. Když jsem se jí ptala, proč odmítla koncert v Carnegie Hall, tak mi řekla, že jí to za mnohahodinové trmácení v letadle nestojí.
Napsala jsem s ní knížku o jejím životě, dala jsem jí název Nahoru a zase dolů. Tak přesně její život vypadal. Jeden den hojnost, druhý den prázdné kapsy. Jeden z členů její kapely mi vyprávěl, že ji jednou vysadil u jejího domu a předal jí dvě stě tisíc za koncertní šňůru. Jel ještě natankovat, a když se asi po dvaceti minutách vracel, Věra se mu postavila do cesty: „Dej mi aspoň stovku, nemám doma nic k jídlu.“ Ani se jí neptal, co udělala s honorářem. Věděl to, herna totiž byla hned naproti jejímu domu a Věra uměla prohrávat rychle. A měla pro své hraní vysvětlení, kdyby prý v Rokycanech bylo kino, tak by se chodila dívat na filmy, a takhle se divá na obrázky v automatech.
Ji ale prohrané peníze netrápily, co vydělala, okamžitě pustila do světa. A když přišla nouze, uměla si o pomoc říct: „Hele, dala bys mi ten tvůj černý kabát?“ řekla mi. Když jsem namítla, že mám jen jeden, tak odpověděla: „Ale vždyť já chci jen jeden, dva nepotřebuji.“ Nebo jsem řekla, že kdyby její muž a syn chodili do práce, nemuseli by mít dluhy na nájemném. I na to měla překvapivou odpověď: „A víš, proč do práce nechodíme? Protože si vážíme svého domova a chceme si ho užít.“
Nakonec ale o svůj domov přišla, po smrti muže a syna skončila na ubytovně, kde se jí to moc nelíbilo a snažila se odtud dostat. K tomu dávala dohromady novou kapelu a chystala se zase koncertovat. Tehdy v jejím jediném pokojíku jsem ji viděla naposledy.
Při jedné ze svých návštěv jsem si vyfotografovala její svatební foto, které jí viselo na stěně. Tak se na ni podívejte a v den jejích narozenin, 22. května, si třeba pusťte některou její písničku. Zpívala nádherně a já ji měla ráda.
