Článek
V dřívějším světě rozděleném železnou oponou se často probírala emigrace. Ostatně mnozí spoluobčané rodnou hroudu opustili, aniž by měli jistotu, že se někdy mohou vrátit. Když si dnes lidé o emigraci povídají, většinou to skončí u toho, že vlastně není kam se uchýlit. Všude jsou stejné obchody se stejným zbožím, stejné chrámy rychlého občerstvení se stejnými karbanátky v žemli nebo kuřaty. A hlavně všude jsou podobné problémy jako u nás, nikde nemají vládu, kterou by jim ostatní svět záviděl, neexistuje země, kde by se lidé nehádali, kde by nebyli rozdělení, ať už politicky, národnostně, nebo věkově.
Navíc pro lidi mého věku, kdy toho máme víc za sebou než před sebou, už není čas na velké dobrodružství. Nicméně já už řešení našla a ani jsem nemusela jezdit za devatero hor a řek. Jenom jsem se vydala do jedněch západočeských lázní a na konci pobytu si řekla, že jsem konečně našla ideál. Před odjezdem jsem se domnívala, že se unudím k smrti, vzala si počítač, časopisy, knihy, křížovky, v lázeňském pokoji jsem pak hned hledala heslo na wi-fi a zkontrolovala, jestli má televize v nabídce dostatečný počet programů.
A pak šel den za dnem a já zjistila, že na televizi moc času nemám, telefon raději nechávám na pokoji, aby mě při procedurách nikdo nerušil, časopisy jsem ani nevyndala z kufru, stejně jako knihy a počítač. Ano, zjistila jsem, že v lázních bych klidně mohla žít. Tam jsou totiž na sebe všichni vlídní, neboť personál to má v popisu práce, navíc se tam správně vaří a tudíž i zdravě jí, k tomu všemu jsou k dispozici takové krachochvíle, jako je bazén, sauny, vířivky a podobně. Dny mi příjemně ubíhaly a nakonec mi bylo líto, že už je konec.
Nicméně jsem se začala vážně zabývat myšlenkou, že bych v nějakých lázních mohla bydlet a prožít tak příjemně podzim svého života. Kdysi jsem byla na dovolené na Kanárských ostrovech a v hotelu, kde jsem byla ubytována, žila německá důchodkyně, která se rozhodla, že tam dožije. Důchod jí stačil na uhrazení pobytu v hotelu, a jelikož svůj byt v Německu prodala, měla peníze na další radosti.
Ponořila jsem se do nabídky českých lázní a hledala takové, kde bych měsíční pobyt ze svého důchodu uhradila. Ne, nesmějte se, i u nás se takové najdou. Jen to není v těch lázních, kde jsem prožila nedávné dny, je to v lokalitách méně atraktivních, ale co když i tam to je hezké? Zatím nevím, ale rozhodně se do těch cenově přístupných lázní podívám a kdo ví, třeba se budu stěhovat. Ostatně nedávno jedna ze zdejších přispěvatelek důrazně nabádala důchodce, že by neměli žít v Praze, protože tam jenom blokují byty. A já nerada někde něco blokuji.
