Článek
Tuhle historku nám vyprávěl na našem pravidelném setkání jeden náš spolužák. Nás to ovšem nepřekvapilo, na rozdíl od juniorů v hospodě, protože my ho všichni dobře známe. Už v dobách našich vysokoškolských studií se vydával v každé roční době do lesů, kde trávil dlouhé chvíle, v létě spal jen tak pod širákem, v zimě si stavěl iglú. Vážně, na vlastní oči jsem to viděla. I když se z něho stal vědec, tuhle svoji trampskou vášeň si vzít nenechal a jak sám říká, dnes ho drží spolehlivě nad vodou.
Jsme parta bývalých spolužáků, co se pravidelně každý měsíc sejde, aby probrala život. Začali jsme s tím někdy před deseti lety, pořád se rádi vídáme a baví nás to. Jsme všichni senioři, ročník 1952, někteří 1953, tedy jsme z té věkové skupiny, o níž se dnes často diskutuje, a přisuzují se jí velmi nesympatické vlastnosti. Nejčastěji se o nás říká, že se v obchodech pachtíme za slevami, že vyžadujeme místa v dopravních prostředcích, všude překážíme a remcáme.
Netvrdím, že tomu tak není, ale my v naší partě nikdy nic takového neřešíme. O spolužákovi trampovi už jsem se zmínila, ale ani ostatní neprolévají slzy nad drahým máslem a malou penzí. Vlastně si vůbec neuvědomuji, že by se o tom někdo z nás někdy zmínil. Každý máme nějakou aktivitu, někteří dokonce ještě normálně pracují. Ano, je nám přes sedmdesát, dobře počítáte.
Když jsem včera po našem večírku uklízela prázdné láhve a myla sklenice, říkala jsem si, jaké je to vlastně štěstí, že se takhle scházíme. Jistě, každý z nás má svou vlastní rodinu, partnery, děti, vnoučata, ale byť jsme obklopeni „svými“ lidmi, přece jenom každý si potřebuje občas odskočit ze svého světa do jiného. V našem případ je to návrat do dob, kdy jsme byli tak zvaně na startu. Už tehdy jsme rádi společně slavili kdykoliv a cokoliv, důvod se pokaždé našel, a zůstalo nám to.
Nevím, jak na tom jsou dnešní junioři, mohu posuzovat jenom podle svých dětí, ale mám takový pocit, že to už funguje jinak. Komunikace se přesunula do virtuálního světa, baví se víc tak zvaně po sítích než v reálném životě. Nesoudím, neříkám, že my to měli bez těchto technických zázraků lepší, třeba i ty virtuální mejdany jsou fajn, ale upřímně řečeno jsem ráda, že my se každý měsíc na náš večírek dostavíme. Jak včera řekla jedna spolužačka: „Musím se přemlouvat, abych se zvedla, oblékla, učesala a pak se tramvají převezla přes celou Prahu, ale kdybych to neudělala, bylo by mi to líto.“
A tak se těším, až se za měsíc zase uvidíme. Vyrazíme totiž pod vlivem našeho spolužáka na výlet. On přespí pod širákem, a kdyby byl sníh, tak v iglú, a my ostatní se ubytujeme v penzionu a okny ho budeme z vyhřátých pokojů pozorovat.
