Článek
Neviděla jsem ho, hlas se ozval z kukaně, kterou jsou řidiči chráněni, ale věděla jsem, že ta slova míří na mě, protože na prvních sedadlech nikdo jiný neseděl a nikdo jiný si čokoládovou tyčinku nerozbaloval. Trochu jsem fakt šustila, nemohla jsem se hned dovnitř dostat, ale nic dramatického to nebylo, navíc jeho ucho bylo od mé tyčinky poměrně daleko. Ale neprotestovala jsem, řekla jsem směrem ke kukani, že se omlouvám, obal jsem překousla a rychle ho dala do kabelky, jen aby zase nezašustil.
Je mi jasné, že řídit autobus je odpovědná práce, navíc jsem si onoho řidiče prohlédla při nastupování. Řekla jsem si, že vzhledem k věku sice nebude mít dlouhou praxi, ale považovala jsem ho za gentlemana. Když jsem ho totiž požádala o stařeckou jízdenku, opravil mě, že jde o jízdenku seniorskou. To se mi líbilo, seniorka opravdu zní líp než stařena.
Tyčinku jsem snědla, jak nejtišeji to šlo, pro jistotu jsem si vypnula telefon, jen aby mi, probůh, nikdo nevolal, nesmrkala jsem, nekašlala, takřka ani nedýchala, a dokonce se ani nehýbala, protože i můj kabát trochu šustí. Dokonce jsem se neodvážila vyndat z kabelky láhev s minerálkou, neboť při otevírání také vydává zvuk, který by mohl být nepříjemný. A tak jsem vyčkala do Dobříše, kde autobus zastavil a při zasyčení, které provází otevírání dveří, jsem s minerálkou zasyčela i já.
Řidič navíc okřikl dívku, která se ho ptala, jestli jede do Prahy.
„Jste dost velká, tak snad umíte číst, ne?“ odpověděl jí a dívce se podlomila kolena. Řekla jsem jí, že může být bez obav, že to do Prahy jede a řidičova hlava se z kukaně vysunula jako kobra a zpražila mě výhružným pohledem. Zatlačila jsem se do sedačky, hlavu zatáhla do kabátu a už ani nehlesla.
Ne, nenaštval mě, ani neurazil, vlastně se nic nestalo. Beru lidi takové, jací jsou. Třeba ten mladý řidič prostě neměl náladu, nebo je misogyn a nemá rád ženy, taky by mohl být misantrop a nesnášet kohokoliv, ženy stejně jako muže. Každý jsme nějaký, ovšem na druhé straně řídil dobře a v každé zastávce byl přesně na čas.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu nemám při vystupování něco výchovného říct, ale pak jsem si vzpomněla na slova herce Václava Kopty, který si během covidu splnil dětský sen a stal se řidičem skutečného autobusu, nejen toho imaginárního, za jehož volantem strávil mládí. Vyprávěl, jaké to je, když musí vstávat chvíli po půlnoci, aby včas vyjel na linku, jak jsou lidé někdy nepříjemní, jak je problematické proplétat se s tou ubytovnou na kolech přecpanými ulicemi a hlavně si nepřipustit žádnou únavu nebo indispozici.
A tak jsem při vystupování na Smíchovském nádraží řidiči řekla, že jel perfektně a že to pro mne byl zážitek. Nevěřícně zíral a už jsem byla na chodníku, když za mnou zavolal: „To šustění vlastně tak hrozný nebylo…“
