Článek
Každý ví, že ji režíroval Václav Vorlíček, že Popelku neměla původně hrát Libuše Šafránková, ale Jana Preissová, jenomže ta otěhotněla, že prince Pavla Trávníčka předaboval Per Svojtka, neboť on v té době prý ještě měl moravský přízvuk, že kostýmy vytvořil Theodor Pištěk, že scénář napsal František Pavlíček, ale v titulcích uveden být nesměl, že se natáčelo na Klatovsku, v lesích kolem Javorné u Čachrova, u vodního hradu Švihov a u zámku Moritzburg nedaleko Drážďan…
Pro mě se tato pohádka stala dokonce osudovou. Když jsem po studiích nastoupila do redakce ženského časopisu, stala se Helena Růžičková první slavnou osobou, se kterou jsem dělala rozhovor. Schylovalo se k Vánocům, a tak jsme si povídaly právě o její roli Droběny v téhle pohádce. Není to role velká, ale Helena je v ní nezapomenutelná. Vyprávěla mi tenkrát o tom, jak ji nadchly šaty, v kterých na královském bále tančila, a že tehdy změnila trend svého oblékání. „Když je někdo velký,“ tak se stejně v černé neschová,“ říkala a ona opravdu velká byla. Kdo se někdy vedle ní postavil, určitě mi dá zapravdu.
Bylo jí tehdy sedmatřicet, ve filmu hrál i její sedmnáctiletý syn Jirka, a když se mu jedna scéna nepovedla, Vladimír Menšík to okomentoval: „To je práce s takovým nemehlem. Ale nemůžeme se divit, když mu talent sebrala máma!“ Ale prý to bylo v dobrém. Také mi vyprávěla o kameramanovi Josefu Illíkovi, který byl velmi drobné postavy a pro rozveselení ostatních často předváděli scénu, jak se Illík proti Heleně rozběhne a ona ho popadne do náruče. Ostatně to se stalo inspirací pro scénu, kdy Droběna při tanci prince nazvedne.
Byl to tehdy moc příjemný rozhovor, Helena mi při něm dokonce nabídla tykání, což mě potěšilo, ale trvalo mi asi tři roky, než jsem se k tomu odhodlala. Každopádně jsme se spřátelily a Helena mi mnohokrát pomohla, já snad jí také. Během let jsme spolu napsaly deset knih, absolvovaly desítky a možná stovky besed a ani nevím, kolik jsme spolu udělaly rozhovorů. Já se stala součástí její rodiny, ona zase mojí a vůbec si nevzpomínám, že bychom se někdy pohádaly.
I když to v lednu bude už dvacet let, kdy odešla, denně si na ni vzpomenu a vždycky se dívám, když dávají film nebo pořad s její účastí. Ve Třech oříšcích pro Popelku ji mám nejraději a určitě nejsem sama. Droběna je totiž důkazem, že opravdu není malých rolí.
