Co to je F.I.R.E. a proč o něj usiluji?

Důchod je v našich končinách většinou spojován s různými negativy. Stářím, nemocemi, chudobou, opuštěním a dalšími skvělými věcmi. A je to tak bohužel právem. Starobní důchod je i přes skokové valorizace v posledních letech poměrně nízký a pokud člověk není bohatý, tak z toho sice přežije, ale na nějakou velkou párty to není.

Proto jsem se rozhodl, že se pokusíme na pozdější fázi života co nejlépe zabezpečit. Klasickou cestou by bylo třeba penzijní spoření, kdy člověk nahromadí nějakou částku, ze které si pak postupně ukrajuje a přidává to ke starobnímu důchodu, aby jeho životní úroveň po dokončení aktivního ekonomického života tolik neklesla.

Tenhle přístup má za mě dva hlavní nedostatky:

A oba tyto nedostatky řeší právě přístup F.I.R.E. (což je zkratka pro Financial Independence Retire Early, neboli finanční nezávislost a brzký důchod). Má mnoho podob, jak se toho dá dosáhnout, ale ta myšlenka je vždy stejná: Co nejdříve nashromáždit dostatečné množství majetku, který bude generovat takový příjem, který mi pokryje veškeré výdaje a ideálně se ještě bude dlouhodobě navyšovat jeho hodnota.

V tu chvíli se člověk stává finančně nezávislý, nepotřebuje starobní důchod a ani mu neklesne životní úroveň v okamžiku, kdy půjde do penze. Může/nemusí přestat pracovat, může si dělat prakticky cokoliv, co chce. Že to je moc úžasné na to, aby to byla pravda? No, pojďme se na to podívat více do detailu.

Celý koncept F.I.R.E. stojí na tzv. pravidle 4 %. To říká, že dlouhodobě může člověk ze svého portfolia ročně vytahovat 4 % finančních prostředků, a s nějakou pravděpodobností mu po další desítky let nedojdou peníze. To díky postupnému zhodnocování majetku, které je v průměru vyšší, než je míra výběru.

Pokud budu mít třeba jen akcie, tak jejich hodnota může někdy klesat, někdy růst. Ale dlouhodobě (zatím) roste a když budu každý rok prodávat 4% z jejich hodnoty, tak díky zhodnocení se hodnota mého majetku teoreticky nikdy nesníží na nulu.

Tento koncept je založen na tzv. Trinity studii. Ta je stará už přes 20 let a jejím původním cílem ani nebylo stanovit nějaké bezpečné procento výběru z portfolia pro předčasný důchod. Ale spíše porovnat různá portfolia pro klasický starobní důchod a bezpečnost a udržitelnost výběru z nich.

Na historických datech zkoumala, kolik procent může člověk každý rok ze svého portfolia vybírat a to při různých poměrech akcií a dluhopisů a jak to dlouhodobě ovlivní hodnotu portfolia. Tři profesoři z Trinity College v ní pracovali s poměry od 100% akcií po 100% dluhopisů a to na období 15, 20, 25 a 30 let, v letech 1926 až 1995.

Závěrů se z té studie dá udělat mnoho. Ale tím nejdůležitějším pro F.I.R.E. je, že při ročním výběru 4 % máte více než 95% pravděpodobnost (pro portfolio složené z 50 % akcií a více), že po 30 letech pořád nebudete na nule. Právě naopak. U portfolia složeného ze 75 % akcií a 25 % dluhopisů se vám jeho hodnota po 30 letech v průměru naopak zdevítinásobí. V nejlepším pozorovaném případě se zhodnotila dokonce 17krát! A v nejhorším případě navýšila pouze o 50 %. Tahle část studie bohužel nepočítá s inflací, ale i tak jsou to velice zajímavé závěry.

Ale kolik teda potřebuji, abych mohl svůj život financovat pouze tím, že budu každoročně rozprodávat část svého portfolia? Na to má odpověď další pravidlo a sice pravidlo 25 ročních výdajů. Držme se toho, že cílím na výběr 4 %, což mi pokryje mé výdaje na 1 rok. Na celkovou částku se tedy dostanu vynásobením těch 4 % pětadvaceti. Neboli 25× mé roční výdaje.

Dejme si za příklad rodinu, která má měsíční výdaje 50 tisíc Kč. To je celkem 600 tisíc Kč ročně. Po vynásobení 25 se dostaneme na 15.000.000 Kč. Pokud si chce daná rodina udržet životní standard a žít jen z výnosů z investic, tak by měla cílit na tuto částku. Ve chvíli, kdy jí dosáhne, může už žít jen z ní a teoreticky po neomezeně dlouhou dobu. Ta částka se samozřejmě mění podle toho, na jakou míru výběru bude ta rodina cílit. Čím menší míra výběru, tím větší potřebná částka, ale tím také větší jistota a ochrana proti kolísání hodnoty majetku.

První dvě možnosti jsou vyhrát v loterii, nebo vybudovat úspěšnou firmu a tu pak prodat. Ani jedna z těchto možností se mě netýká a nechci se jim na tomto blogu věnovat. Podstatou přístupu F.I.R.E. totiž je, že finanční nezávislosti může dosáhnout i normální člověk s běžnou mzdou, což je třetí možnost.

A jak tedy na to? I tomu budu věnovat samostatný článek více dopodrobna. Těch ingrediencí je několik, ale uveďme alespoň dvě hlavní:

To jsou podle mě dva naprosto stěžejní aspekty, které spolu zároveň úzce souvisí. Čím větší část příjmu dokážu odkládat, tím rychleji logicky mohu finanční nezávislosti dosáhnout. Vysoké míry úspor se dá dosáhnout buď navyšováním příjmů, nebo snižováním výdajů. Ideálně kombinací obojího.​

Inflace životního stylu je snobský název pro lidové „čím víc mám, tím víc utrácím“. Jde o to, že když dosáhnu na vyšší příjmy, tak automaticky začnu také více utrácet. Nové auto, dražší oblečení, větší byt, delší dovolená. Dosaďte si tam, co chcete. Někdy se tomu říká i krysí závod. Běhám v pomyslném kolečku práce-utrácení-práce-utrácení a nikdy se z něj nedostanu. Proto zarazit inflaci životního stylu je podle mě snad to úplně nejdůležitější na F.I.R.E.

Dříve jsem se na vyšší a extra příjmy díval jako na nové zdroje pro další věci. Postupně se to někde prostě rozpustilo ve spotřebním zboží a službách. Momentálně už se na tyto příjmy dívám jako na další dílek do skládačky předčasného důchodu. Když dostanu v práci přidáno, tak už nevidím nové auto, ani rychlejší počítač, ani častější jídlo s dovozem. Vidím vyšší míru úspor.

Nepodléhat inflaci životního stylu je důležité hlavně z toho hlediska, že si to člověka nastaví do budoucna. I kdybych byl schopen nyní odkládat jen tisícovku měsíčně a nemohl si už dále snížit výdaje, tak mě to připraví na dobu, až se karta obrátí k lepšímu. Až přijde povýšení, prémie, dárek, dědictví, cokoliv, tak na to budu připraven a popožene mě to v tomto snažení, neutratím to. A díky složenému úročení můj majetek bude pomalu bobtnat jako pomyslná sněhová koule valící se ze svahu.​

Jednoho krásného dne jsem pochopil, že finanční stabilita a nezávislost nemusí být výsadou jen horního jednoho procenta. Že při troše snažení a trpělivosti toho může dosáhnout i běžný člověk. A od té doby mě ta myšlenka uchvátila a rozhodl jsem se, že tímto směrem půjdu.

Jsem si vědom toho, že F.I.R.E. má mnoho úskalí. Jsem si vědom také toho, že se to rozhodně nemusí povést. Klasickou námitkou je, že nevím, co bude zítra. Natož co bude za 10 nebo 20 let. Tak bych si měl užívat nyní co nejvíce. V příštích letech může přijít mnoho událostí, které mi do toho hodí vidle. Ztráta zaměstnání, nemoc, starání se o někoho v rodině a plno dalšího.

No ale i když se to nedotáhne do úplného konce a mé snažení bude přerušeno někdy dříve, tak v té době už budu v nějaké další fázi F.I.R.E. Budu mít už vybudovaný nějaký majetek, finanční návyky a gramotnost. A to se v tu nešťastnou dobu bude sakra hodit.

Já o tom přemýšlím tedy i tak, že mě tento přístup může dobře připravit na případné horší časy. Počítám s tím, že to naprosto reálně nemusí vyjít. Jak se říká, člověk by měl plánovat, ale být připraven na to, že plán nemusí jít podle plánu.​

Pokud byste si z tohoto článku měli něco vzít, tak to jsou 3 hlavní body: