Investování je jednoduché, ale není snadné

Můj oblíbený investiční gigant Warren Buffett má plno skvělých citací. Ještě aby ne za těch skoro 100 let, co se prochází po světě. Tahle mi nějakou dobu už vrtá hlavou. A tak jsem se rozhodl, že na jejím základě napíšu zamyšlení.

Investování je ve veřejném prostoru čím dál běžnější. Nebo mi to tak alespoň přijde. Hodně se mu věnují třeba zde na Seznamu nebo i v jiných mainstreamových médiích. Máme tu také plno různých blogů, youtubových kanálů a podcastů, které se tím zabývají. Sice nemají tak masivní obecenstvo jako běžní influenceři, ale za posledních několik let i tak hodně vyrostli.

A přijde mi, že se nám tu rozmohl jeden nešvar. A sice, že se investování obecně zjednodušuje a zlehčuje. Ten běžný narativ je, že si máte něco nakoupit a za čas budete bohatí. To je ten lepší případ. V horším případě někdo dává tipy na konkrétní akcie nebo kryptoměny. Nebo pro jistotu slibuje rychlé zbohatnutí pomocí nějakých pochybných fondů nebo dluhopisů.

Warren Buffett tou svojí hláškou zřejmě myslel přístup hodnotového nakupování akcií, který sám praktikuje přes 80 let. Tedy, že najdete podhodnocenou akcii, tu koupíte a pak čekáte. Na tom technicky nic těžkého není. Ten princip je opravdu jednoduchý. Nemusíte k tomu umět žádné záludné finanční praktiky a vyznat se v těžko pochopitelných finančních instrumentech. Ale už není snadné takové firmy konzistentně nacházet. Resp. je to dokonce velmi těžké.

Já se v tomto článku zaměřím na nás, retailové pasivní investory. My neanalyzujeme společnosti, ale nakupujeme hlavně indexové fondy a vezeme se s celým trhem. Tak co je na tom? Koupíš světové ETF a to je vše, ne? No ano, je to jednoduché. Ale i tak to není snadné. Je v tom plno úskalí, která nemusí být na první pohled zřejmá.

Dal jsem dohromady 7 takových úskalí, která čekají na dlouhodobé pasivní investory. Určitě jich bude více, ale s těmito se setkávám nejvíce. U každého také nabídnu svůj pohled na to, jak se s tím můžeme vyrovnat.

Prvním, a vlastně takovým hlavním a všeobjímajícím bodem, je náš mozek. Naše psychika. Dle všeho, co jsem se zatím dozvěděl o investování, penězích, ekonomii a všech souvisejících oblastech, se zdá, že od přírody nejsme vybaveni k tomu, abychom s nimi dobře zacházeli.

V ekonomii operujeme s fiktivní postavou, které se říká Homo oeconomicus neboli člověk ekonomický. Je to člověk, který jedná ve svém nejlepším zájmu s maximální efektivitou a zároveň má perfektní informace, na jejichž základě dělá perfektní rozhodnutí pro co nejvyšší možný vlastní užitek za daných podmínek. A na tomto charakteru jsou postavené základní ekonomické modely.

Člověk nemusí být zrovna laureát Nobelovy ceny za ekonomii, aby mu došlo, že chování člověka ekonomického úplně neodráží realitu. Dokonce bych řekl, že Nobelova cena za ekonomii tomu spíše škodí.

My reální lidé do svého rozhodování zařazujeme emoce, nedokonalé informace, různá zkreslení a plno dalších ryze lidských vlastností. A máme k tomu dobrý důvod. Ulehčujeme si tím život. Kdyby se měl člověk rozhodovat až ve chvíli, kdy zváží všechna mentální zkreslení a bude mít dokonalé informace, tak by nikdy žádné rozhodnutí neudělal a propadl by nekonečné rozhodovací paralýze.

Tyto lidské nedostatky nám také komplikují rozhodování ohledně investic. Nikdy nebudete mít dokonalé informace o trzích a vždycky budete mít nějakou nejistotu. Je už pak na každém z nás, jak přistoupíme k vlastnímu osobnímu rozvoji, abychom tyhle věci co nejvíce eliminovali a dokázali dlouhodobě a úspěšně investovat.

Ideální je pochopit, jakým zkreslením podléháte a co z toho se může týkat vás konkrétně. Jakmile si to přesunete z podvědomí do vědomí, tak s tím můžete začít pracovat.

Mnoho věhlasných autorů tyto nedostatky klasické ekonomie ve svých dílech reflektuje. Mluvíme pak o tzv. behaviorální ekonomii. Tedy takové ekonomii, která se snaží brát v potaz i naše chování. Já osobně už jsem se prokousal několika tituly, které se behaviorální ekonomií a našim psychologickým nedostatkům ve vztahu k (nejen) penězům věnují. Všechny vřele doporučuji přečíst:

Kromě knih ještě na toto téma doporučuji podcast I will teach you to be rich od Ramita Sethiho. Je to podle mě naprosto unikátní content na téma peněz.

Ramit vede poměrně dlouhé rozhovory s obyčejnými lidmi (většinou páry), ve kterých do hloubky probírají jejich osobní finance. Vede to formou coachingu, až bych dokonce řekl finanční psychoterapie. Často dává důraz právě na nedostatky lidské psychiky, které během rozhovoru vyvstanou a kterých si ti lidé ani nevšimnou.

Pokud umíte trochu anglicky, tak to minimálně stojí za vyzkoušení. Níže jako příklad jedna skvělá epizoda s lidmi, kteří jsou už několik let v hodně pohodlném FIRE. Jeden z nich má dokonce vlastní úspěšný podcast Bigger Pockets. Ale přesto nejsou schopni si to užít a při utrácení peněz prožívají záchvaty paniky.

Dalším, a už dílčím, úskalím je samotné dlouhé období a nejistota s ním spojená. Když začnete investovat, tak se brzy dozvíte o efektu složeného úročení a také to, že jeho reálnou sílu poznáte až za několik desítek let. Pasivní investování vám nepřinese ovoce (alespoň ne krásně šťavnaté a sladké) příliš rychle. Naopak si na jeho dozrání pěkně počkáte.

To je pro lidský mozek těžko uchopitelné. Přirozeně moc neumíme operovat s něčím, co se stane až za několik dekád. A navíc ještě jen možná. Od přírody jsme nastaveni tak, že žijeme v přítomnosti a oddáváme se okamžitým lákadlům. Někdo více, někdo méně. Ale obecně je běžné, že lidé svoji dlouhodobou budoucnost zas tolik neřeší.

Podle mě je tomu tak právě proto, že tak dlouhé období s sebou nese řadu nejistot. Velice častý argument je, že peníze se mají užívat teď, protože nevím, co bude zítra. A nemá cenu je hromadit, když se důchodu ani nemusím dožít. Nebo, když už se toho dožiju, tak se o mě postará někdo jiný. Například stát nebo rodina. A často samozřejmě jsou na vině také nedostatečné příjmy.

Dle Indexu prosperity byla průměrná měsíční úspora v ČR v roce 2023 necelé 2 000 Kč. Což v nějaké ideálním scénáři (výnos 10 %, horizont 30 let) udělá cca 4 miliony Kč. Což už nemusí být vůbec špatné přilepšení na stáří. Nicméně ideálnímu scénáři se většinou asi nepřiblížíme.

Kromě toho, že část úspor nám nevyhnutelně ukrojí nějaké nečekané výdaje, tak stále většina lidí ukládá své dlouhodobé úspory na spořící účty (65 %), penzijní připojištění (47 %), běžný účet (34 %) nebo stavební spoření (32 %). Od těchto produktů asi nemůžeme očekávat výnos 10 % ročně.

Do opravdových investic stále odkládá jen malá část Čechů. Akcie nakupuje jen 12 % lidí, nemovitosti také jen 12 %, drahé kovy 10 % a kryptoměny 8 %. Tato procenta se navíc určitě nedají sečíst. Bude tam pravděpodobně velký překryv. Když už někdo investuje, tak nejspíše investuje do vícero typů aktiv.

Co ale vnímám pozitivně je, že čím dál více mladých se nechce spoléhat na stát a budují si vlastní úspory na stáří. Dle Indexu prosperity toto v roce 2023 platilo pro 56 % lidí ve věku 18-24 let. Což je super. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet v příštích letech.

Dobrá zpráva je, že se to dá změnit nebo alespoň upravit.

Asi nejlepší způsob, jak se vypořádat s dlouhým investičním horizontem, je co největší automatizace. Aby člověk každý měsíc nevymýšlel kraviny, tak je ideální, když se mu automaticky strhne nějaký objem peněz, který se zainvestuje. A utrácí pak už jen zbytek po zaplacení výdajů a odložení na spoření a investice.

Další možnost je nastavit si nějaké základní pravidlo pro investování, které nikdy neporuším. Mám na mysli například každoměsíční investici, i kdyby to mělo být jen nutné minimum. Když má člověk výdajově náročnější měsíc, tak si pak může říct, že investovat teď nebude a nechá to na měsíc další. Jenže další měsíc se zase objeví něco jiného a tak dále.

Nastavte si jednoduchou strategii, že každý měsíc investujete alespoň něco. I kdyby to měla být blbá pětistovka. Nejde o to, že vás pětistovka v důchodu pak zachrání. Jde spíše o „oblbnutí“ vašeho mozku a budování si návyku. O pravidelné procházení si tím procesem. Až pak přijdou lepší měsíce, bude pro vás naprosto automatické, že budete investovat i vyšší částky. Jsme zase u behaviorální ekonomie.

Další důležitou věcí je si všechno co nejvíce propočítat. Pak budete mít před očima konkrétní čísla. Vizualizace nám totiž velmi pomáhá s tím, abychom si tu dalekou budoucnost zhmotnili a lépe představili.

Říct si, že budu investovat měsíčně 5 000 tisíc a za 30 let budu mít snad dost, nestačí. Mnohem lepší je si do nějaké online kalkulačky nahodit měsíční investici, horizont a předpokládaný výnos a během pár sekund zjistit konkrétní částku, třeba 10 milionů Kč. Pak už se lépe pracuje s tím, jestli mi to bude stačit a jestli mě to dostatečně motivuje.

Stejně tak si můžete propočítat dopad poplatků u služeb, které zvažujete a porovnat je s jinými. O tom více v bodě 7.

Jedna z největších výhod, a zároveň nevýhod, dnešní doby je přehlcení informacemi. Máme k dispozici informace z celého světa a máme je téměř okamžitě. Víme, že v Ohňové zemi umřelo x lidí při nehodě autobusu a kde v Africe se zase rozhořel nějaký lokální válečný konflikt.

Stejně tak máme hromady informací z finančních trhů celého světa. Můžeme se dočíst, kde se jak vyvíjí která ekonomika, kde mají vyšší inflaci, kde ji mají nižší, kdo kde zase spáchal nějaký podvod, jak se vyvíjí akciové indexy apod.

Ale tak to je snad dobře, ne? Můžeme se tak přiblížit onomu člověku ekonomickému. Bohužel ne. Má to totiž jeden zásadní háček. Náš mozek se za posledních několik set tisíc let moc nezměnil a není na takové množství informací stavěn. Máme stejné mozky, jako měli naši dávní předci v dobách, kdy žili v malých tlupách ve slaměných chýších a jejich vědění o světe se omezovalo na malé teritorium, kde prožili celý svůj krátký život.

Množství dostupných informací ale roste, minimálně v posledních desetiletích, exponenciálním tempem. A valí se na nás z čím dál více zdrojů. Ještě v devadesátkách byly tištěné noviny, televize, rádio a tím to haslo. Nyní máme kromě nich ještě hromady online zpravodajských webů, sociální sítě, blogy, podcasty, youtube apod.

Takové množství informací nás mate a může být nakonec spíše kontraproduktivní. Člověk pak snáze podléhá různým už zmiňovaným kognitivním zkreslením, aby si ulehčil rozhodování. Jako například konfirmačnímu zkreslení, kotvení nebo problému zpětného pohledu.

Do většího detailu jsem se o tom rozepsal ve článku Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.

Jednodušeji se to říká, než dělá, ale prostě tolik nesledujte zprávy. Svoji pozornost soustřeďte na pro vás podstatné věci a hlavně nezakládejte svá investiční rozhodnutí na aktuálních informacích. Já sám jsem došel k tomu, že mě aktuální zpravodajství jen zatěžuje zbytečnými informacemi, které mi k ničemu nejsou. Nepomáhají mi v práci, nezlepšují mi život, nebudují mi větší bohatství. Akorát mi berou plno času a mentální kapacity.

Dříve jsem třeba každý den sledoval zprávy, koukal na různé diskuzní pořady, pročítal jsem zpravodajské plátky, četl různé politické komentáře apod. a pak jsem o tom rád diskutoval. Ale došel jsem k závěru, že mi to vlastně vůbec k ničemu není. Ne, že by se ze mě snad stal izolovaný nomád. Jen se nyní snažím soustředit na to, co má pro mě nějakou přidanou hodnotu a ostatní vnímám jen povrchově, abych nebyl úplně mimo.

Když budu konkrétní, tak se nyní soustředím na informace kolem marketingu a médií (což mě živí), dále na všechno spojené s pasivním dlouhodobým investováním a v neposlední řadě na psaní.

Ze svého života jsem téměř vyřadil informace o politice, válkách, katastrofách všeho druhu, kriminalitě, celebritách apod. Ani moc nesleduji aktuální vývoj na finančních trzích, protože ten pro dlouhodobé pasivní investování není až tak důležitý. A cítím se vážně dobře.

Konec investičního horizontu je podle mě poměrně málo diskutované téma. Většina lidí si nastaví nějaký investiční horizont, třeba 20 nebo 30 let, ale už pak nepřemýšlí nad tím, co budou vlastně dělat na jeho konci.

Máte rozmyšlené, co budete se svým portfoliem dělat v roce 2054? Asi spíše ne. Ale je to poměrně důležité téma, protože když si svůj plán nastavíte špatně a opomenete nějaký důležitý aspekt, tak pak můžete být velmi nepříjemně překvapeni. A taková chyba se bude už těžko napravovat.

Člověk by měl myslet i na takové věci jako odvody (zdravotní a sociální), jakou roli v jeho životě bude hrát státní důchod, jakým způsobem bude čerpat ze svého portfolia, jestli a kdy bude před důchodem nějak rebalancovat, co bude dělat, kde bude bydlet apod.

Zase jsme u dlouhého období a toho, že jsou tyto věci těžko představitelné, uchopitelné a složitě se plánují.

Není nutné, abyste si teď hned definitivně rozmysleli, co budete za 30 let dělat. Ale už nyní je dobré přemýšlet o možnostech, které se nám nabízí.

A v průběhu času si postupně zjišťovat, co všechno nás na konci investičního horizontu čeká a co budeme dělat. Já mám v tuto chvíli nějakou představu, ale určitě nemám všechno přesně rozmyšlené. Každopádně je lepší mít alespoň nějaký plán a ten postupně měnit než nemít žádný.

Velice častým dotazem ohledně dlouhodobých investic je jejich geografické rozložení. Hned v závěsu jsou jednotlivé sektory ekonomiky. Mám investovat jen do USA? A jen do S&P 500? Nebo i do malých společností? Který sektor bych měl nadvážit? Do které jiné země a v jakém poměru mám ještě investovat? Nezaostává ta Evropa? A hodně se teď mluví o Indii. Japonský index je na svém maximu po 30 letech.

Těch otázek je mnoho a mají jedno společné. Podle mě není v silách malého retailového investora je dostatečně analyzovat a namíchat si ideální portfolio. Zbytečně se do toho spíše zamotáte a vymyslíte portfolio o mnoha titulech, ve kterém se pak budete ztrácet a které se vám bude mnohdy překrývat.

To se opakuje velice často na sociálních sítích a na fórech. Takový běžný dotaz zní jako něco ve stylu: „Nějakou dobu jsem nad tím seděl a dal jsem dohromady toto portfolio. Je to ok?“. A dané portfolio se skládá z 10 ETF v nějakém náhodném procentuálním poměru, z nichž polovina se z poloviny překrývá a další polovina jsou nějaké velmi specifické investice, které si dotyčný vybral na základě nějakých aktuálních zpráv nebo pocitů.

Já jsem došel k závěru, že pro dlouhodobého pasivního investora dává největší smysl globální akciové ETF. Celou cestu, jak jsem k tomu došel, si můžete přečíst v článku: Jak investuje Fotr ve vatě.

Neříkám, že je to to jediné, do čeho by měl člověk investovat. Ale dává mi smysl, pokud takové ETF (např. VWCE) tvoří velkou většinu investic retailového investora na kapitálovém trhu. V mém případě se snažím, aby to bylo kolem 80 %.

A s tím zbytkem si klidně hrajte, pokud vás svrbí ruka. Já jsem si globální ETF doplnil o americké technologie pomocí ETF QDVE. Protože věřím americkým technologiím a jejich formě kapitalismu i do budoucna. Takže mi nevadí, že se tato ETF překrývají.

Je to velice jednoduché portfolio složené ze dvou ETF. Nesnažím se trefit nějaký konkrétní výsek jako AI, elektromobilita, gaming nebo cokoliv dalšího. Jen věřím technologiím obecně.

Podle mě je tedy důležité držet své dlouhodobé investice jednoduché a zároveň velmi široce rozložené. A hlavně s většinovou částí portfolia nespekulovat nad tím, která země nebo které úzké výseky ekonomiky budou v příštích letech prosperovat nejvíc.

Vybrat si správného partnera pro dlouhodobé budování bohatství není jednoduché. Existuje řada různých typů institucí, které vám s tím pomůžou. Banky, investiční společnosti, spořitelny, robo advisor platformy, brokeři. Do toho ještě můžeme započítat i finanční poradce.

Každá taková instituce nabízí jiné produkty za jiné ceny a za jiných podmínek. Je opravdu složité se v tom vyznat. Ještě se do toho samozřejmě motá stát, který dává různé úlevy a příspěvky u určitých finančních produktů, čímž jejich nabídku dále komplikuje. A do toho všeho se nabídka produktů neustále mění.

Pro mě je například naprosto samozřejmé, že nejlepší je investovat přes brokery. Tato varianta je nejvýhodnější jak z hlediska vyšší pravděpodobnosti relativně vysokého výnosu, tak z hlediska optimalizace poplatků. A vím, že se to vyplatí i přesto, že nevyužívám podporu od státu.

Jenže už jsem pochopil, že tak černobílé to není. Aby investicemi nepolíbený člověk přijal brokera za důvěryhodného partnera a investoval přes něj hodně peněz, tak je potřeba tomu nějaký ten čas věnovat. Běžný člověk, který zná investování maximálně přes banky nebo investiční společnosti do podílových fondů, tak může k brokerům chovat nedůvěru a koukat na ně se zdviženým obočím.

Jsou to totiž veřejnosti stále ne tak známé instituce skrývající se pod zvláštními názvy jako Patria, XTB, Degiro, T212, Interactive Brokers nebo eToro, které často sídlí někde mimo Českou republiku. Běžný člověk ani neví, jak vlastně takoví brokeři fungují. A i když je tu čím dál častější osvěta ze strany médií, finfluencerů i samotných brokerů, tak to obecné povědomí je stále velmi malé.

Časem jsem zjistil, že prakticky žádná finanční instituce není čistě špatná nebo čistě dobrá. Pokud tedy nejde o nějaký scam, který lidi jen okrádá. A každý člověk má své hluboké důvody, proč se k penězům chová tak, jak se chová. Proto jsem přestal jednoduše říkat: „Investujte přes brokery, jiná cesta nedává smysl“.

Hlavní je si uvědomit, co od investic očekáváte a kolik času budete ochotni věnovat vzdělávání se v této problematice. Dlouhodobé investování by měla být činnost, která nám zabere velmi málo času a která nám nenaruší spánek.

Pokud dojdete k tomu, že těm brokerům prostě nevěříte, tak klidně investujte přes banku. Nezchudnete, jen budete mít za těch pár desítek let pravděpodobně o něco méně, než byste mohli. Ale pokud vám to dovolí v klidu spát, tak to za to stojí. Jak jsem ostatně psal v samostatném článku – Nejefektivnější finanční řešení nemusí být vždy to nejlepší.

Ale přesto. Jde o vaši budoucnost. Váš důchod. Vaše bohatství. Každý by si měl najít alespoň trochu času na nějaké základní zorientování. Začněte třeba tím, že si dáte před oči konkrétní čísla. Porovnejte si například běžný poplatek u podílových fondů (kolem 1,5 %) a jeho dlouhodobý vliv na vaše investice, s minimální poplatkem třeba 0,1 %, který zaplatíte za přímé držení ETF.

Už jsem o tom částečně psal v předchozím bodu. Při výběru finančních institucí a produktů jsou jedním z nejdůležitějších aspektů poplatky. Ale pojďme se na to podívat z druhé strany. Přijde mi, že trendem poslední doby, hlavně mezi lidmi, kteří se o investice zajímají, je poplatky až démonizovat a za každou cenu minimalizovat.

Jako příklad si dejme poplatek za směnu při investování v cizích měnách. Počítal jsem si vzorový příklad, jaký má takový poplatek vliv na dlouhodobé investice. A závěr byl, že minimální, až skoro zanedbatelný.

Navíc se takový poplatek těžko porovnává, protože někteří poskytovatelé sice inzerují nulový poplatek za směnu měn, ale pak ho schovají do vyšších spreadů. Takže detailním hledáním instituce s co nejnižším poplatkem za směnu strávíte hodně času, ale výsledná přidaná hodnota je pak minimální.

Ale neustále se setkávám s dotazy, jak tento poplatek minimalizovat, ideálně se mu úplně vyhnout.

To je zase chytrá věta co? Hned vysvětlím, co tím myslím.

Poplatky jsou velmi důležité, ale ne všechny. Pokud byste měli procházet všechny ceníky všech poskytovatelů, tak se z toho zblázníte. Pokud to tedy není váš koníček. Dávejte si pozor na jeden hlavní poplatek:

Tento poplatek se schovává i pod různé jiné názvy jako správcovský nebo poplatek za obhospodařování majetku. Ale je to vždy jedno a to samé. Jedná se o procento, které se pravidelně strhává z hodnoty celé vaší investice. Čím více investujete, tím více platíte.

Což mi přijde úplně absurdní. Protože nedostáváte žádnou službu navíc. Ať už máte portfolio o 100 tisících nebo 10 milionech, tak je daná služba stále stejná. Nechme nyní stranou služby typu privátní bankovnictví, kde se o vás stará privátní bankéř. To může nějakou přidanou hodnotu mít.

Ale představte si následující. Chodíte do nějaké restaurace jednou měsíčně a dáváte za jídlo třeba 200 Kč. Pak začnete chodit do restaurace 2× měsíčně a restaurace vám za úplně stejné jídlo začne účtovat 300 Kč. Pak budete chodit 3× a jedno jídlo najednou bude stát 400 Kč. A tak dále. Čím více tam chodíte, tím více vám účtují za stejnou službu.

Není to postavené na hlavu? No, jistěže je. Asi byste do takové restaurace nechodili. Ale úplně stejně funguje manažerský poplatek. Čím více službu využíváte, tím více za ni platíte, ale nedostáváte za to nic navíc.

Hlavní je tedy optimalizovat takový poplatek, který vám pravidelně strhává nějaké procento z celé hodnoty investice. To se v dlouhém období neskutečně nasčítá. Fixní a jednorázové poplatky za nákup nebo směnu až tak důležité nejsou. Jejich vliv je dlouhodobě zanedbatelný, protože je zaplatíte jen jednou a hotovo.

Poplatky tedy optimalizujte, ale s rozumem.

Tak to vidíte, ani prosté každoměsíční pasivní investování není úplně snadné. I při této asi nejjednodušší formě investování narazíte na plno nástrah. A tyto nástrahy mohou být neviditelné a nebezpečné, pokud se o tuto problematiku aktivně nezajímáte.

Doufám, že vám tento článek pomohl si uvědomit, co vás na dlouhé cestě malého retailového investora může čekat.

Zároveň doufám, že vás to od investování neodradí. Je to totiž opravdu velmi důležité pro dlouhodobé zajištění a každý by tomu měl věnovat alespoň to nutné minimum, které tento článek popisuje.