Článek
Nebojte, nezměnil jsem zaměření svých článků a nechystám se nikoho popravovat. Věta „Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat“ je hláška z mé oblíbené cimrmanovské hry Dobytí severního pólu.
V ní jdou 4 polárníci na začátku 20. století dobýt severní pól a když se během nudného driftování dostanou do nesnází a propadnou trudomyslnosti, tak padne i tato věta. Nechme teď stranou, že je to i proto, že zapomněli ve vlaku míč.
Ale proč to zmiňuji jako autor článků o osobních financích? Jednak mám rád Divadlo Járy Cimrmana a skoro všechny jejich hry znám nazpaměť. Ale také se to týká tématu, o kterém občas přemýšlím a které je pro rozvoj osobního bohatství důležité. A sice, jaké jsou role optimismu a pesimismu v naší společnosti.
Pesimismus vládne médiím
Při psaní těchto řádků otevírám několik hlavních zpravodajských webů a koukám na aktuální titulky. Vypadá to takhle:
„Ministerstvo práce čelí exekuci. Úřad neuhradil poplatky za prohraný soud“
„Česko doplatilo na drahotu pádem do recese“
„Pád ze zledovatělé Sněžky nepřežili dva lidé, řítili se stovky metrů“
„Mladík přinesl na univerzitu pistoli a choval se divně. Celkem má sedm zbraní“
„Jak si žil nejhledanější drogový boss z Česka. Kováč úspěšně uniká dopadení“
„Orbán hrozí dalším vetem. Pokud nekývne na pomoc Kyjevu, EU může zaútočit na forint“
Tématy nabízených článků jsou: drahota, válka, smrt, násilí, krádež a politika. Tohle se na všech zpravodajských webech střídá pořád. Je to opravdu to, co nás zajímá a o čem chceme číst? Zřejmě ano, jinak by média psala o něčem jiném.
Čtenáře nezajímá, kolik lidí dneska nikdo NEokradl, nebo kolik lidí dnes NEzemřelo násilnou smrtí. Z nějakého důvodu chceme to drama a chceme se rozčilovat a bědovat.
Mám jen obavy, že když jsme ze všech stran bombardováni těmito zprávami, tak to zbytečně negativně ovlivňuje naše vnímání světa. Který ve skutečnosti není tak hrozný, jak to z médií někdy vypadá.
Pesimismus působí chytře
Rozhodně nechci zlehčovat, že ve světě i u nás existují velké problémy. A že plno lidí opravdu a objektivně trpí. Ale nemohu se zbavit dojmu, že to reálné utrpení většiny společnosti Západního světa je uměle, a hlavně zbytečně, zveličené.
Pesimismus totiž působí chytřeji a táhne mnohem větší pozornost. Žijeme v éře Youtubových videí a podobných fenoménů. Nejvyšší sledovanosti od mnoha tvůrců dosahují videa, která jsou uvedena pesimistickým úvodním obrázkem. Ideálně vystrašený obličej v kombinaci s nějakým náhodným klesajícím grafem a hláškou ve stylu, že „končí svět“.
Čím to je? S vysvětlením může pomoct volně přeložená citace Daniela Kahnemana, uznávaného izraelsko-amerického psychologa a autora výborné knihy Myšlení rychlé a pomalé:
„Tato asymetrie mezi silou pozitivních a negativních očekávání a zkušeností má evoluční důvod. Organismy považují hrozby za více urgentní, než příležitosti. Zvyšují si tak šanci na přežití a reprodukci“.
Kdybych si to měl dovolit parafrázovat, tak bych řekl, že negativní informace jsou častější a vlivnější proto, protože nám pomáhají přežít. Jenže už si neuvědomujeme, že většina negativních informací z médií nás v dnešní době přímo neovlivňuje, a tudíž nepředstavují reálnou hrozbu.
K čemu nám je informace třeba o tom, že při nějaké nehodě umřelo X lidí? Přestaneme jezdit autem, abychom lépe přežili?
Když někomu říkám, že věřím v budoucnost, tak si připadám až hloupě
Asi málokdo je úplně čistý pesimista nebo optimista. Já osobně jsem na té pomyslné škále spíše na straně optimismu. Byť se přiznám, že je někdy těžké tam zůstat. Ty externí tlaky jsou často velké. Titulkům v médiích, komentářům na sociálních sítích a negativisticky naladěným známým se dá jen těžko vyhnout.
Mít optimistický přístup k budoucnosti, ať už vlastní, nebo celé společnosti, bývá složité. Když na něco takového přijde řeč s některými známými, nebo rodinnými příslušníky, tak mám pocit, že zítra musí skončit svět. A přidám si skoro až hloupě, když řeknu, že věci nejsou tak špatné, jak se zdají. „Ty jsi naivní. Je přeci jasné, že…“ Za ty tři tečky si doplňte cokoliv pesimistického.
Diskuze na sociálních sítích nebo pod články jsou pak ještě samostatné téma. Lidé mají tendenci projevovat spíše své negativní postoje než ty pozitivní. A pak to vypadá, že je všude jen negativita a pesimismus. Dostat ucelený obrázek společnosti je poměrně těžké.
Pesimismus vládne i osobním financím
V tomto článku jsem trochu utekl od mého hlavního tématu, kterým jsou osobní finance. Mám totiž občas problém udržet myšlenku. A někdy naopak myšlenku opustit. Ale vlastně ne tak docela. Pesimismus se totiž nevyhýbá ani osobním financím.
Všude na internetu se najde plno výborných článků zabývajících se investicemi, budováním bohatství a podobnými tématy. A mají jedno společné, v diskuzích pod nimi je to dost často proseté negativními reakcemi. Autor dostává sodu s tím, že to nejde, že to je nesmyslné teoretizování, ať se vrátí do reality apod.
Jako by lidi obecně nebyli schopni přijmout, že v naší společnosti mají nad svými životy mnohem větší kontrolu, než jsou schopni, a ochotni, si připustit. Pokud přijmete pesimismus a odevzdáte se mu, automaticky se odsoudíte k neúspěchu a životu ve stresu.
A to zcela zbytečně, protože příležitosti jsou všude kolem nás. Nejsme tady rozkastovaní jako v Indii a nemáme tu brutální chudobu jako v Africe. Pokud člověk přijme osobní odpovědnost, bude makat a vzdělávat se, tak se bude mít dobře. A Fiala ani Babiš na tom nic nezmění.
A znovu pro jistotu opakuji, že si uvědomuji, že někteří to mají těžší, než jiní. Pokud mám postižené dítě, nebo nevyléčitelnou nemoc, tak to pro mě bude vždycky ještě o něco složitější. Ale možná byste se divili. Lidé s těmito osudy bývají mnohem optimističtější, než by člověk čekal.
Typický milionář je milionář z chatrče
Přijde mi, že ve společnosti převládá názor, že bohatí lidé si svůj majetek nezaslouží, že si ho nakradli, že nepracují poctivě apod. Ať už jsem se ale dostal k jakýmkoliv datům, tak většinou vychází, že bohatí lidé (myšleno dolaroví milionáři) si své jmění odpracovali. Nezdědili ho, nevyhráli ho, ani ho neukradli.
A znám takové i osobně. Několik mých bohatších známých opravdu nejsou žádní křiváci, spíš dokonce naopak. Jsou to extrémně pracovití a inspirativní lidé. Ale je tu jedna potíž. Jim se tolik prostoru v médiích nedostane a sami se na sociálních sítích neprojevují. Na první pohled ani nepoznáte, že jsou opravdu bohatí.
V médiích pak ale čteme články o podnikatelích, kteří provedli tohle, nebo zase tamto a je z toho kauza tisíciletí. A ta kauza se poté, s mnoha dalšími kauzami, táhne několik let a vyplňuje mediální prostor. Neprávem pak můžeme mít pocit, že bohatí lidé jsou zloději a kriminálníci. Na sociálních sítích se zase promenádují šaškové v lambech, kteří propagují pochybné, případně rovnou podvodné, investiční produkty.
To ale není ucelený obrázek společnosti, právě naopak. To je jen chvost. Jde o tzv. „tail eventy“. Tedy události, které se dějí jen zřídka. Nebo jde o lidi, kteří jsou vzácní, ale zato výrazní. A o tom to přesně je. Média totiž ráda rozpitvávají tyhle vzácné události a lidi tak moc, že nám pak tolik vzácní nepřijdou a naopak nám začnou připadat jako standard.
Když si tohle člověk uvědomí, tak ho to vlastně musí naplnit mírným optimismem. Opravdu nemusím hrát nefér, abych mohl mít úspěch. Stačí makat, vydělávat a dobře s penězi zacházet. Naše západní společnost je nastavena tak, že pokud člověk dodržuje tato základní pravidla po dostatečně dlouhou dobu, tak je odsouzen k úspěchu.
Závěrem
Po přečtení řádků výše se možná nabízí otázka z jiné cimrmanovské hry, kterou bych parafrázoval: Fotře, prosím tě, co chceš říct?
Hlavním účelem mých článků je šířit povědomí o základech finanční gramotnosti a investování. Pokud chce mít člověk ve svých penězích pořádek a chce být úspěšný, tak musí podle mě začít ve své hlavě. Musí se odpoutat od všudypřítomné negativity a soustředit se na to, co je pro něj podstatné a relevantní.
Je jedno, kdo je zrovna ve vládě. Je jedno, kde se zrovna válčí nebo kolik lidí zase někdo postřílel. To jsou věci, které jsou každý den v médiích. Ale zároveň to jsou také věci, které jsou mimo kontrolu jednoho člověka.
Kontrolujte to, co kontrolovat a ovlivnit můžete. Své dovednosti, vzdělání, rodinu, přátelé, zdraví, práci. Nad tím vším máte alespoň nějakou míru kontroly a pokud k tomu přijmete i osobní odpovědnost, bude se vám dařit mnohem lépe. Nespoléhejte se na Fialu ani Babiše. Ti vám nepomůžou.
