Nejefektivnější finanční řešení nemusí být vždy to nejlepší

Popud k napsání tohoto článku jsem dostal na základě nedávné diskuze pod jedním příspěvkem na jedné sociální síti. Nebudu to více upřesňovat, protože to jednak není důležité, chci samozřejmě zachovat anonymitu autora dotazu a navíc jde spíše o obecný princip než o jeden konkrétní příklad. Řešilo se tam zhruba následující.

Autor příspěvku měl dotaz, jestli má splatit hypotéku s nízkým úrokem na vlastní bydlení. Má na to cash, který sedí někde na spořícím účtu a nechce ho investovat. Zároveň má další majetek jako investiční nemovitosti, investice v cenných papírech a železnou rezervu. Takže je obecně ve velice dobré finanční kondici. Vlastně až skvělé, dá se říct.

Drtivá většina reakcí na tento dotaz byla, že rozhodně hypotéku splácet nemá, protože to je neefektivní řešení. V tomto článku se pokusím rozebrat, proč si myslím, že jsou tyto jednostranné reakce na dotaz podobného typu špatné.

Ještě, než se pustím do samotných důvodů, proč je to špatně, tak krátce vysvětlím, v čem většina diskutujících spatřuje neefektivitu rozhodnutí splatit hypotéku s nízkým úrokem. A rovnou dopředu říkám, že mají pravdu…tedy alespoň na papíru a v tabulkách. Hypotéka je totiž jeden z příkladů tzv. „dobrého dluhu“.

Nevím kde přesně se to vzalo, ale já poprvé jsem s termínem „dobrý dluh“ přišel do styku při čtení knihy Bohatý táta, chudý táta. Hypotéka na vlastní bydlení podle ní sice není moc dobrý dluh, ale podle mě je to někde na hranici. A dejme nyní stranou, že se její autor Robert Kyiosaki už zřejmě kompletně pomátl. To si myslím na základě jeho tweetů z poslední doby. Ale i tak má tato jeho kniha mnoho velice přínosných sdělení.

Bohatý táta, chudý táta je kniha obecně zaměřená na co největší využívání tzv. dobrého dluhu. Tedy takového dluhu, který člověku pomáhá vydělávat peníze. Když to extrémně zkrátím, tak kreditka na kraviny je špatný dluh, hypotéka na investiční nemovitost je dobrý dluh. Proč? Protože z kreditky si kupujete blbosti, které spotřebujete a zbude vám jen dluh, který musíte zaplatit.

Po zaplacení hypotéky vám zbude nemovitost, která se zhodnocuje, a navíc generuje příjem v podobě nájmu. Stejně tak spotřebitelský úvěr na dárky k Vánocům je špatný dluh. A úvěr na podnikání se může považovat za dluh dobrý, protože má potenciál vydělat dlužníkovi mnohonásobek toho, co si půjčil.

Další kouzelné slovní spojení, které často vídám, je OPM (other people‘s money). Peníze jiných lidí. K vydělávání peněz využíváte peníze někoho jiného. Také se tomu říká páka.

A hypotéka na vlastní bydlení je něco podobného. Proč bych měl splácet úvěr, když můžu investovat s potenciálně vyšším výnosem, než jaký mám na daném úvěru úrok? To přeci nedává žádný smysl.

No, pojďme na ty důvody.

S matematickou logikou využívání páky nejde nesouhlasit a z tohoto pohledu to tak opravdu je. O tom žádná. Náš svět běží na dluhu. Vlády se zadlužují, firmy se zadlužují, domácnosti se zadlužují. Peníze jsou dnes vlastně dluh, protože je komerční a centrální banky vytvářejí z ničeho a poskytují je ve formě úvěrů (tzv. FIAT peníze). Více jsem se o tom rozepisoval v článku Jiný pohled na investování – Cantillonův efekt.

Mám s tím ale problém ve chvíli, kdy se tento princip uplatňuje jako instantní a jediná možnost, jak spravovat své finanční prostředky. Pokud se někdo zeptá na předčasné splacení hypotéky, tak by okamžitá odpověď neměla být něco ve stylu, že určitě nesplácet, je to neefektivní a ekonomicky nevýhodné.

Měli bychom se spíš snažit zjistit, o co tomu danému člověku jde a jak uvažuje. Jsme totiž lidé, nejsme stroje. Náš život nefunguje na papírech a tabulkách, i když si to můžeme namlouvat. Že je něco o pár procent potenciálně výhodnější neznamená, že je to automaticky pro daného člověka také lepší.

Jeden z nejčastějších narativů, které v osobních financích, a hlavně v investicích, vídám, je potřeba odstranění emocí z rozhodování. Má to ale jeden háček.

Pokud nejste psychopat, tak to jednoduše není možné. Emoce budou hrát v našem rozhodování vždy roli a nikdy je kompletně neodložíme stranou. Proto si myslím, že to záleží případ od případu. A spíše než emoce odstraňovat, bychom se měli snažit je mít pod kontrolou.

Je to totiž poměrně tenký led, po kterém se pohybujeme. Když se budeme snažit emoce z rozhodování kompletně odstranit, tak můžeme dlouhodobě, a úplně zbytečně, žít v psychické nepohodě. A to jen proto, abychom na konci měli o něco více…možná. Naopak když se emocím poddáme moc, tak můžeme udělat nevratné a kompletně špatné rozhodnutí. Např. investovat s malajsijským sultánem.

Když se rozhodujeme čistě na základě tabulek a výpočtů, tak nám může uniknout jedna věc. A sice, že dluh je vždy riziko a zátěž. Úplně vždy. A je to logické, protože za vyšším potenciálním výnosem musí nějaké riziko být. Tak náš svět funguje.

Ale z nějakého důvodu si lidé riziko v podobě hypotéky s nízkým úrokem nepřipouští. Místo splacení hypotéky přeci můžu investovat a potenciálně vydělat rozdíl mezi úrokem na hypotéce a výnosem investice. Hypotéku pak doplatím, až se rozdíl mezi úrokem a výnosem začne smazávat. Reálná výše splátky úvěru se navíc vlivem inflace snižuje. Ano, ale opět, jen na papíru a v tabulkách.

Posledních 15 let všechno jen roste a už jsme zapomněli, jak vypadá opravdová krize. Pokud máte nemovitost na dluh, tak vám na 100 % nepatří. Může se semlít ledacos. Přijde pořádná krize, propadnou se investice, propadne se trh s nemovitostmi, přijdete o příjem, ztíží se podmínky pro předčasné splácení, budete potřebovat velký objem na nějakou renovaci…

V tom případě se klidně může stát, že přestanete být schopni splácet a nemovitost se bude muset prodat, ale kvůli krizi to bude hodně pod cenou, takže na tom nakonec nic nevyděláte. Že je to nepravděpodobné? To si v 2007 lidé mysleli také.

Dalším důvodem je často používaný argument, že když se to udělá správně, tak se nemůže nic stát. A to je zároveň další kámen úrazu. Za prvé, kde mám jistotu, že to opravdu udělám správně? A za druhé, ne každý se tím chce mentálně zabývat. Neustále sledovat, jestli je inflace taková nebo maková. Jestli už náhodou zase neklesají nebo nerostou úroky. A jestli se náhodou neblíží krize.

To všechno může vést k výše zmiňované psychické nepohodě. A úplně zbytečně, protože splacení hypotéky není z podstaty věci špatné finanční rozhodnutí. Protože přesunu hotovost do nemovitosti, kde se mi dále zhodnocuje. Navíc si uvolním cash flow v hodnotě splátky a nepřeplatím tolik. A představte si ten pocit, že máte plně splacený dům, který je kompletně váš. Veškeré riziko je pryč (pokud si ho pořádně pojistíte), nemáte splátky a můžete úplně v klidu investovat a nebát se žádné krize.

Neříkám, že je vždy lepší předčasně splatit hypotéku. Najde se plno příkladů, kdy to bude špatné rozhodnutí. Hlavně ve chvíli, kdy by předčasné splacení znamenalo vydat se kompletně ze svých úspor. Protože splacením hypotéky přijdu o likviditu, která mi může v případě problému chybět.

Pokud ale mám dostatečně velkou železnou rezervu (co to je dostatečně velká železná rezerva si přečtěte v článku Železná rezerva by měla být 3-6 průměrných měsíčních výdajů. Stačí to?), nemám spotřebitelské dluhy apod., tak nevidím jediný důvod, proč bych nemohl předčasně splatit hypotéku. I když na ní mám nízký úrok.

Pro normálního člověka je to pověstný vrabec v hrsti, který je lepší než holub na střeše. Kvůli předčasnému splacení hypotéky opravdu člověk chudý nebude.

Velice krátce se dotknu ještě jednoho finančního instrumentu. Tím jsou kreditní karty. Je to problematika spíše americká, kde má každý minimálně 10 kreditek. Ale dobře se na ní ilustruje, proč efektivní řešení nemusí být to správné.

Z hlediska chladné tabulkové kalkulace může být užívání kreditky dobré. Dostanete nějaký cashback, nějaké bonusy a další výhody. V USA dostávají lidé např. volné míle na létání po Státech nebo si budují credit score, aby měli levnější půjčky. Pokud na kreditku peníze vrátíte včas, neplatíte žádný úrok.

No jo, jenže při využívání kreditky je potřeba si uvědomit, že si člověk dobrovolně hraje s dluhem s velmi vysokou úrokovou sazbou, pokud peníze včas nesplatí. Bavíme se klidně o 20% a více. A předpoklad, že mně se to nemůže stát, já mám peněz dost, je pořád jen předpoklad. Stejně jako u bezpečné hypotéky, nikdy nevíte, co se kdy semele.

Banky nejsou charita a mají to moc dobře propočítané. Z čeho si myslíte, že plyne ono bezúročné období? Samozřejmě z dlužníků, kteří to nestihnou v tomto období splatit a platí pak ty obrovské úroky.

Mně osobně to nebezpečí za to nestojí. Výhodami na kreditkách se bohatství jednoduše nebuduje. Nemá to dlouhodobě prakticky žádný vliv, jestli dostanete nějaký cash back nebo ne. Pokud je člověk chudý, kreditku by mít neměl, protože se vystavuje velkému riziku. Pokud má peněz dost, tak nemá důvod ji mít.

Jak jsem psal výše, u nás kreditky nejsou až takový problém, takže jde spíše o ilustraci hlavní pointy tohoto článku. Sami si z následujícího grafu udělejte obrázek, jak se s výhodnými kreditkami perou Američané, kteří na nich mají v současné době více než 1 bilion dolarů. A z toho více než polovina není včas splacená.

Cílem tohoto zamyšlení není čtenáře odradit od využívání dobrého dluhu a hledání efektivních řešení. Jenom jsem chtěl poukázat na skutečnost, že v zájmu maximální efektivity se občas zapomíná na selský rozum a pozitivní vliv emocí. A platí to hlavně pro normální lidi, kteří chtějí žít v pohodě a nechtějí pořád jen sledovat, co je kdy o trochu potenciálně výhodnější.

Pokud děláte nějaké velké finanční rozhodnutí, tak si ho dobře propočítejte. To je vždy důležité. Ale pokud s tím rozhodnutím vaše emoce nesouhlasí, tak si dovolte o něm zapochybovat a zamyslete se, jestli pro vás nebude lepší nějaké jiné, byť méně efektivní, řešení. Dlouhodobě si pak poděkujete.