Článek
Místo několika hodin v automobilu a častého zastavování u benzínek na kojení, strávíte ve vzduchu sotva hodinu a půl a už jste na místě dovolenkové destinace. Hurá, to bude hračka, říkal jsem si.
Ať už pojedete kamkoliv za hranice (například navštívit příbuzné v Sasku), nezbytnou nutností je občanský průkaz. Objednali jsme se proto s Metodějem na úřad v dostatečném předstihu před prázdninami. Byl jsem zvyklý, že celá procedura zabere u dospělého člověka pár minut. Jenže ouha! S dvouměsíčním kojencem to je naprostá iluze.
Přivítala nás postarší úřednice, která na čele měla vyryté inventární číslo a z výrazu její tváře jasně vyplývalo, že zavedené postupy nehodlá měnit ani za cenu války. Když jsme jí oznámili náš požadavek, že bychom rádi doklad pro našeho syna, její první slova byla: „To je ale ještě moc malé dítě, proč nepřijdete až za měsíc?“ Pomyslel jsem si, co jí je do toho, proč chci něco, co po mně stát chce, a přišel jsem s vymyšlenou historkou o příbuzných na Slovensku v domnění, že tím konverzaci ukončím.
„A to nemohou oni přijet sem?“ přišla další otázka. Naštěstí jsem nemusel odpovídat, protože v tu chvíli se Metoděj rozhodl ukázat, co si o celé situaci myslí, a s majestátním zvukem se vyprázdnil. Úřad samozřejmě bez přebalovacího pultu, takže jsme tu malou nehodu řešili na lavici, která se najednou proměnila v přebalovací stůl. Metoděj to vzal jako příležitost předvést své akrobatické dovednosti a skopl plenku na zem.
Úřednice podala Agátě bílé prostěradlo, které se ukázalo být nedávno použitým ubrusem plným skvrn od kávy. Paní pokynula Agátě, aby si Metoděje vzala na klín a otočila ho čelem k fotoaparátu. Protože nesměla být na fotografii vidět, musela si mezi sebe a novorozence umístit toto „prostěradlo“.
„Musí mít rovně tu hlavu…“ kušnila úřednice, která zřejmě nikdy nedržela dvouměsíční dítě. Agáta se tedy pokusila hlavičku zezadu jednou rukou držet, což bylo docela náročné. Metoděj, rozhořčený touto novou nepohodlnou pozicí, začal křičet a ještě ke všemu vyplazoval jazyk, což se ho snažím učit už několik dní.
„Nemůže vyplazovat jazyk…“ ozval se další požadavek již značně vystresované paní.
Navrhl jsem úřednici, že by bylo snazší vyfotit ho vleže.
„To nejde,“ řekla, jako by šlo o nějaký příkaz z vesmíru. Následoval kyselý pohled a poučení, že fotoaparát je pevně připevněn k úřednickému stolku s počítačem a řádně nastaven. Následovalo několik neúspěšných pokusů o použitelnou fotografii, úřednice byla již zoufalá a na čele jí naběhla žíla, pak opustila místnost, protože Metoděj se začal hlasitě dožadovat mléka. Po chvíli se úřednice vrátila s mladší kolegyní, zřejmě absolventkou úřednické zkoušky na focení novorozenců.
„Zkusíme ho zabavit nějakou hračkou nebo obrázkem, aby se koukal přímo do objektivu, máte něco, co má rád?“
Pokývl jsem, že v autě máme plyšového slona, z pohledu úřednic jsem pochopil, že nemám na nic čekat a vyrazit. Popadl jsem v kufru obřího slona, kterého jsem kdysi jako dítě vyhrál na pouti a prodíral se již poměrně dlouhou frontou naštvaných občanů.
„Hej, kam si myslíte, že jdete, mazejte na konec fronty,“ začal na mě povykovat postarší důchodce, který netušil, že jsem přišel dávno před ním. Lidé mě hypnotizovali (nebo toho slona) pohledem a v jejich výrazu bylo jasně napsáno, co si o mně myslí. Pouťový slon nicméně zabral, Metoděj ho chvíli pozoroval s otevřenou pusou, na chvilku ji ale zavřel a tato vteřina úřednici stačila. I tak nebylo hotovo, ještě vyplnění údajů a nezbytné poučení…
„Budete chtít do dokladu uvést rodinný stav svobodný?“ ptala se zcela vážně úřednice. To už jsem nevydržel, popadl slona a Metoděje a zamířil bez Agáty do auta.
Po všech těch peripetiích jsme nakonec získali občanský průkaz a zjistili, že cesta k němu je dobrodružství samo o sobě. S Metodějem a jeho plyšovým slonem nás už žádná úřední překážka nezastaví!
