Článek
Než se náš syn Metoděj narodil, byl jsem přáteli mnohokrát upozorňován, že si mám dát pozor na dětské prdíky. Kamarád Pepa jednou dokonce díky prdíkům jeho syna vynechal část víkendového cyklovýletu. Říkal jsem si tehdy, že to je měkota a podpantoflák, a že tento typ výmluvy je opravdu vrchol. Dnes to díky vlastní zkušenosti nechápu už vůbec. Není nic lepšího, než nebýt v době prdíků doma. Ideální je být na místě bez signálu, aby vás prdíky nedohnaly ani po telefonu.
Zpočátku jsem měl pocit, že Metoděj má prdíky vždycky, když řve. Postupem času jsem se to naučil identifikovat a tuto zákeřnou trávicí chorobu poznávat podle toho, že Metoděj nejprve zrudne v obličeji, tlačí až mu jde z uší pára a… a nic. A v tom je ta potíž, v tom nic. Prdík je uvnitř a tam tropí neplechu. Ne nadarmo se říká, že jeden prd je lepší, než tisíc doktorů. Začnete pátrat, z čeho to dítě může mít takový problém, když dospělý člověk do sebe naklopí spoustu chemicky upraveného odpadu a tráví jako kdyby právě vyšel z lázní. Logickou úvahou dojdete k tomu, že prdíky jsou z mateřského mléka (pokud tedy vaše žena kojí) a to se vytváří z toho, co žena jí. Dalším důvodem, na který jsem narazil při pročítání maminkovských diskusí (přiznávám se, navštívil jsem e-mimino), je hltání a tedy spolykaný vzduch při kojení. Metoděj si ale nedá říct, asi ještě nemá rozum. Takže suma sumárum, nejenom, že se z vás po porodu stane kuchař, ale začnete přemýšlet nad tím, co vaříte. Ale ne proto, že chcete žít zdravěji nebo aby si manželka pochutnala (na vás většinou díky nedostatku zkušeností s vařením nic nezbyde), ale proto, abyste se v noci vyspali. Neboť prdíky mají několik fází. První se skládá ze zrudnutí a funění, což se může v několika krátkých sekvencích opakovat. Druhá fáze je charakteristická pláčem a třetí usnutím z vyčerpání nebo uvolněním potrubí - prostě je to fáze ticha, buď vítězství nad vesmírem nebo rezignace. Bohužel mezi fází druhou a třetí je poměrně dlouhý časový úsek, který umí zkrátit jenom Harry Potter a jeho kouzelná hůlka. Mně se to zatím příliš nedaří.
„Máte vychytaný, z čeho ty prdíky jsou?“ ptá se Martin zcela vážně v naší otcovské whatsappové skupině. „Manželka měla docela dietu, aby měla malá klid…“
„Já, když byly prdíky, tak jsem se klidil do obýváku, že musím ještě opravit písemky na další den,“ dodává Jáchym, který si jako jeden z mála kantorů chodí do práce k jiným dětem odpočinout. Chci spát, je skoro půlnoc, konverzace ve skupině a dětský pláč doma však neutichá. Kluci to myslí dobře, a tak pálí jednu radu za druhou.
„Žádný kynutý, žádný pečivo, jenom suchary bez kvasnic, bez některých typů zeleniny, žádný luštěniny, mlíko bez laktózy.“
„U nás to bylo v pohodě, zeleninu nežereme a luštěniny už vůbec ne,“ vloží se do debaty Jáchym, který si libuje především v české klasické kuchyni, čemuž odpovídá i jeho figura.
Předčítám seznam od Martina polomrtvé Agátě, které začíná rudnout obličej podobně jako Metodějovi. Nestíhám seznam ani dočíst a už mám řvoucí stvoření v ruce. Na mobil mezitím přichází další série doporučení od zkušeného Martina, který by si mohl pro fotry otevřít rovnou poradnu.
„Nám v jednu chvíli dost pomohly espumisan kapky a fenyklovej čaj pro malou okolo měsíce, a celou dobu byla žena na kojícím čaji, kde byl kmín a fenykl…“ Nemůžu odpovědět, protože se snažím ukolíbat řvoucího démona. Do chatu přistane během chvilky osm odkazů na různé typy čajů a výrazně je na nich zakroužkováno slovo kmín a fenykl.
„Ještě mě napadlo, že bys zítra koupil rektální rourku,“ povídá Agáta a mně to přimělo odhlédnout od chatu.
„Co že mám koupit?“ ptám se již se sirkami na očních víčkách. „Jakou anální rourku?“
„Rektální,“ opravuje mě Agáta. „V lékárně…“
Představil jsem si, jak prodavači sděluji, že bych potřeboval jednu rektální rourku a k tomu vložky do podprsenky. Tato představa mě tak rozesmála, až smích probudil již skoro spícího Metoděje, který začal opět ječet, což rozzuřilo Agátu.
Když se snažím výraz „rektální rourka“ zadat do vyhledávače, pracovní počítač mi část stránek blokuje v domnění, že se chystám navštívit nějaké německé porno. Nakonec produkt objevuji ve známém řetězci lékáren a činím objednávku.
„Vždyť to je pro dospělé,“ kouká mi Agáta přes rameno… „Podívej se, jak to je dlouhé a tlusté, chceš Metoděje zabít?“ kouká na mě vyčítavě. Upřesňuji tedy dotaz a hledám rourky zásadně pro kojence. Vypadne na mě stránka, kde maminky v recenzích produktu dodávají božské účinky, podobně jako zpěv Karla Gotta…
„Rourka nám zachraňuje život,“ píše jedna zákaznice.
„Byli jsme moc spokojeni. Balení vypadá velmi hezky a roztomile, je v něm několik kusů, řekla bych, že jsou plastové,“ dozvídám se podrobnosti o tom, že i taková věc jako rektální rourka může být roztomilá, což je fajn.
„Miminko bylo spokojené a neřvalo,“ super, to jsem chtěl slyšet… Metoděj usnul, nákup rourky tedy prozatím odložím a budu Agátě vařit čaj, samozřejmě s fenyklem (což jsem si ještě nezjistil, co je za bylinu).
