Článek
Každý chtěl vidět nejenom Metodějovo terárium, ale pochopitelně i jeho samotného, a to nejlépe nahého i oblečeného ve svátečním úboru (tedy fešném bodýčku a kalhotách). Co návštěva, to stejný průběh skládající se z několika fází:
- Základní témata
- Osobnější okruh
- Pochování
- Dary
Základní témata jsem se společně s Agátou naučil odříkávat zpaměti, každý se ptal na to samé, kolik váží, kolik měří, jestli spíme dobře, jaký byl porod apod. Chvilku jsem uvažoval, že bych si to nahrál na diktafon a jako správný průvodce nahrávku pouštěl hned po zakoupení vstupenek u terária…
Osobnější okruh mně příliš nebavil, protože se skládal z témat, která považuji za příliš odborná (nejlepší typ krému nebo olejíčku apod.), tato témata většinou nezajímají ani ostatní přítomné muže, proto jsem se s nimi během tohoto okruhu odebral k jiným tématům; aktuálně rekonstruujeme bytový dům, tak se z nás rázem stali znalci v oboru stavebnictví a stavební dozor v jednom.
S pochováním měli největší problém muži, mají obavu, stejně jako já po porodu, že to malé škvrně rozbijí, zlomí mu obě ruce, vytrhnou hlavu nebo způsobí psychickou újmu. Byl to jedinečný prostor se před nimi blýsknout a ukázat jim různé způsoby držení a chování dítěte: jednou rukou, oběma rukama, chování na prsou, na kolenou apod. Po jedné takové předváděčce se mi Metoděj poblinkal přímo za límec, není tedy dobré provádět představení bezprostředně po kojení.
Nikdo nepřijel s prázdnou, napěchované tašky ale nebyly pro mě, jak jsem se mylně domníval, ale pro Metoděje, a tak se nám rozšířila zásoba bizarních bodýček (nyní k bodýčku s nápisem „Mám šíleného dědečka a nebojím se ho použít“ přibylo bodýčko s nápisem "Sbal mi plínky mami, jedu s tátou na kolo"), chrastítek, krémů, ale i darů finančních… Láskyplně jsem se na peníze díval a počítal je, když mi Agáta oznámila, že Metodějovi založíme osobní spořící konto…
Nejhůře ovšem nesu absenci pátého okruhu, kterého se nikdo nechtěl zúčastnit, na výběr je: pomočení do obličeje a následné přebalení, trojité pokadění za sebou, několikahodinové prdíky spojené se řvaním, vaření večeře, praní plen. Jakmile se blížila tato královská disciplína, návštěvy nenápadně začaly naznačovat, že už musí jít, protože mají zaplacené parkovné jen na určitou dobu… Je to dobrý tip, jak se nějaké návštěvy zbavit.
Každá návštěva nejprve začala fází přípravnou, kdy bylo nutné Metoděje řádně přebalit a obléknout, v neděli jsem se této úlohy dobrovolně ujal, hned po odkrytí pleny začal Metoděj čůrat do vzduchu a já vystrašeně hulákal na Agátu „Co mám dělat? Co mám dělat?“ Nebyl jsem schopný udělat nic, musela přiskočit Agáta a nasměrovat tok moči na nějaké bezpečnější místo. Nestihl jsem ani zalepit čistou plenu, když v tom se ozval zvuk připomínající nevyčištěné odpadní potrubí, který mi napověděl, že se Metoděj pokadil znova. Vyměněnou plenu jsem tedy opět odhodil do koše, když v tom na mě začala Agáta nazlobeně volat „ta do koše nepatří, vždyť to je hadrová“. Plenu jsem tedy jednou rukou začal z koše lovit, jenže mi znovu upadla na zem, Agáta se na to nemohla dívat a šla proceduru, tentokrát už se řvoucím Metodějem, dokončit.
A pak to nastalo, přijel novopečený dědeček. Do ruky mi ve dveřích strčil obří jahodový dort (konečně dárek pro mě, Metoděj dorty ještě nejí) a soukal se přes kočár do bytu.
„Toho dortu si važte, ten sem vařil já,“ povídá můj otec a hnal se k teráriu s Metodějem. Dorty se spíš pečou, než vaří, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem raději nic neříkal.
„Díky a vzal si nám ty pleny?“
„Říkal si, že jsou hnusný, tak jsem je nevzal,“ povídá otec a snaží se chrastítkem probudit spícího vnuka.
„Říkal jsem, že jsou žlutý, ne hnusný…“ Bylo to marný, pozornost byla věnována spícímu stvoření. Po konzumaci dortu a základním i pokročilém okruhu témat přišla na řadu témata ryze nostalgická… Otec zavzpomínal, jaká dřív byla v Praze zima…
„Jo to jsme ještě bobovali u kapličky po silnici dolů a když to někdo chtěl uhrabat, zatarasili jsme mu cestu saněmi a nedovolili mu to, to byla dětská jednota, ne jako dneska, každej na mobilu. Kdo neměl boby tak si odšrouboval tu ceduli plechovou s názvem ulice, přidělal si tam provázek a jelo to jako jamajskej bob…“ A zastoupena byla i témata zdravotní…
„Byl jsem u obvoďáka a ten mi řekl, že mám vysokej cholesterol, ale jen proto, že mi je 60, kdyby mi bylo 30, tak to neřešej, taky to berou v zimě tu krev, to je ale jasný, že mám vysoký hodnoty, válím se jako lachtan, mám úplně jiný stravování než v létě, jím sádlo v zimě a dělám si zásoby, v létě to je makačka…“ narážel otec na pravidelnou letní týdenní dovolenou na kole.
„Až půjdu do důchodu, půjde do první třídy a budeme spolu jezdit na kole,“ povídá otec už ve dveřích na konci návštěvy. Každá návštěva se rozplývá, co s ním bude všechno podnikat, a jak nám ho bude hlídat, mně se přitom vždy vybaví slova kamaráda Jeronýma: „Nevěř nikomu, my ho nemáme po půl roce kam upíchnout, abychom šli do kina.“
Když mi otec s úsměvem oznamoval, že si máme vážit jeho dortu, netušil jsem, že dort bude mít poněkud hořkou pachuť. Vzhledem k tomu, že v něm je čerstvý piškot, dostal Metoděj z dortu přeměněného do mléka prdíky, a několik hodin probrečel a nemohl usnout. Z toho plyne ponaučení, nevozte jako dar dorty!
