Článek
Večer předtím jsem totiž přijal výzvu, že dnes (tedy hned po půlnoci) se budu o Metoděje starat jenom já a ona bude zajišťovat pouze mléčný bar, nic víc. Metoděj totiž předchozí den celý prořval (údajně měl růstový spurt, což jsem do té doby netušil, co je, a musel si to zjistit. Jedná se o období, při kterém dochází k náhlému zrychlení růstu kojenců, což je doprovázeno častým neklidem a pláčem) a Agáta se z vyčerpání odhodlala k tomuto nepříliš racionálnímu návrhu. Chvilku jsem dělal, že neslyším, a přemýšlel jsem, že bych si tu službu odložil o den… Ozvalo se svědomí… A tak jsem to kousl, vstal, a v polospánku popadl Metoděje a přebalil ho. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu spal, tak ani nevím, jak jsem toho docílil, pamatuji si jen, že za mnou Agáta volala „zajíčkem dopředu tu plenku…“
Po přebalení bylo Metoděje nutné opět přiložit k prsu, a pak jsem zase usnul… V šest hodin ráno se to celé opakovalo s tím rozdílem, že Metoděj nechtěl spát, a tak jsem si ho nechal u sebe v posteli, usnul jsem a probudil se za dvě hodiny bez něj, dítě se přesunulo do náručí Agáty, kterou probudilo i drobné zakňourání. Dlouho to nevydržela, pomyslel jsem si.
„Dneska je hodnej…“ koukala na mě vyčítavě, jako bych vyhrál hlavní cenu ve Sportce. Když jsem v 9 hodin ráno pohlédl na hromádku ztenčujících se plen a armádu špinavých vlhčených ubrousků, popadla mě panika, že tímhle tempem budeme muset koupit továrnu na pleny, naštěstí jsem byl brzy seznámen s látkovou plenou, která po nasazení připomíná obří suspenzor pro ligové hráče rugby. Skládá se to z jakéhosi hadrového futrálu, do kterého se dají dát klasické látkové pleny, a na to všechno ještě jakýsi ubrousek, zvaný perlan, protože tekutá stolice se z hadrových plen špatně dostává. Řádně proškolen jsem usoudil, že tohle snad nejde promočit… Jak jsem se mýlil, všechno jde. Metodějovy nohy sebou mrskaly jako ploutve ryby, až jedna zavadila o tekutý výkal… Nohy chytit obě najednou bylo nadlidským úkolem, chtělo by to takovou tu plastovou stahovací pásku na organizaci kabelů, která by nohy při očistném procesu držela pohromadě. Myšlenku jsem zavrhl, když jsem si propočítal finanční náklady na tento materiál a zároveň sdělil tento nápad své ženě.
Další metou bylo převlékání poblitého bodýčka. To čisté bylo nutné nasadit přes hlavičku, což se neobešlo bez pláče, protože 14denní dítě hlavou neumí vůbec otáčet. Když se mi podařilo protáhnout kroutící se ručičky a nožičky, zjistil jsem, že bodýčko je malé, k sakru, to dítě nějak rychle roste… Bylo nutné Metoděje opět vysvléct a obléci do nového mundúru, tentokrát jsem zvolil bodýčko s nápisem „Mám šíleného dědečka a nebojím se ho použít“, které dostal tchán od svých kamarádů.
„Dej mu ještě ponožky a taky kalhoty,“ volala na mě Agáta a podávala mi ponožky s vláčky a pruhované gatě, které mi dal Jáchym v bazénu. V mundúru a s obří plenou Metoděj vypadal jako bytelná, ale roztomilá vánoční koule… Do toho mi zazvonil telefon, volal můj otec, Metodějův děda, ozvalo se typické „tak co?“ Co, co, jsem v hovnech, pomyslel jsem si, když jsem jednou rukou držel telefon a druhou vyhazoval použité ubrousky do koše.
„V neděli bych přijel, co vám mám koupit?“
„Pleny…“ napadlo mě jako první. „Ale jenom žlutý z DMka, ostatní neudrží nic…“ Otec pochopil a raději hned zavěsil.
Vysvobození mělo nastat, když chtěla jít Agáta s Metodějem na procházku, žádalo si to ještě jedno přebalení, které mně šlo už pěkně od ruky, takže zbyl trochu i čas na detailní prohlídku jeho tělíčka. Celé je takové dost asymetrické a břicho mi připadá větší, než celý zbytek těla. Agáta mě ujišťuje, že to je normální a časem se to změní, což doufám, protože tyhle tenké nožičky ten obří pupek neunesou. Dvě hodiny klidu jsem využil na přípravu večeře a úklid domácnosti. Rodinka se vrátila akorát na večeři, Metoděj spal, a já si brzy šel lehnout k němu (samozřejmě až po rutinním přebalení). Vyprávěl jsem mu pohádku o Jeníčkovi a Mařence a zjistil jsem, že si vůbec nepamatuji děj této známé pohádky, Metodějovi to bylo jedno, a tak si vyslechl, že Mařenka šla sbírat jahody do igelitky z Kauflandu a že ježibaba byla jako Jan Hus upálena za živa… Pak nastala osudná chyba – připravil jsem ženě čerstvý mazanec, který si vybral daň dalšího dne ve tři hodiny ráno, to ve chvíli, kdy se proměnil v nadýmací mléko, ale to už je jiná pohádka.
Den se chýlil ke konci a já si ho rekapituloval. Tím, že jsem byl nucen vstávat v noci, mi přišlo, že se celý den skládal jenom ze dvou hlavních činností: přebalování a spánku - začínám se chovat jako to mimino, s tím rozdílem, že zvládám ještě vaření a úklid. Směna předána!
