Článek
Naše rodina se statečně rozhodla vyrazit na výroční výpravu uskupení Totem, které slavilo 20 let od založení, Agátě byly tehdy 2 roky, a tak na této akci nesměla chybět.
A kde je Agáta (jako mléčný bar), tam musí být i náš syn Metoděj. A kde je miminko, tam musí být i kočárek. A kde je kočárek (to je ten těžký krám na kolečkách), tam musí být i fotr jako bezplatná tažná síla poháněná zásadně pivem. Trasa výletu byla Agátou vyhodnocena jako bezproblémová, vedoucí zejména po zpevněných lesních cestách nebo cyklostezkách.
Sraz byl v Týnci nad Sázavou, kde se nám podařilo zaparkovat hned vedle Agátiných rodičů a sestry. Zatímco já bojoval s rozloženým kočárkem, ženská část rodiny se seběhla k Metodějovi jako mouchy na lejno.
„Myslíš, že bude zrzavej?“ ptala se zvědavě Agátina sestra Míša.
„Holka, to se ještě třikrát změní,“ mávla rukou zkušená tchyně, matka tří dětí. „A tu bundičku bych mu nedávala, bude mu horko,“ dodala ještě.
Konečně se mi podařilo kočárek složit a už jsem se chystal vložit Metoděje dovnitř, když v tom se ozval výkřik Agátiny sestry Míši:
„Pozor, pozor! Letí včela!“ Všechny ženské se okamžitě rozprchly na všechny strany, jako by se nad kočárkem vznášel roj vos. Tchyně se snažila schovat za tchánem, Míša běžela k autu a Agáta se zoufale snažila Metoděje ochránit vlastním tělem. Já, statečný otec, jsem se postavil před kočárek a začal rukama máchat kolem sebe, abych včelu odehnal. Jenže ouha, nebyla to včela, ale moucha, která si to namířila přímo k Metodějovi.
„Chraň ho, zachraň ho!“ křičela Agáta, zatímco se tchyně modlila a Míša už vytáčela číslo na záchranku. Nakonec jsem mouchu hrdinně odehnal a všechny ženské si mohly oddechnout. Metoděj na celou situaci reagoval hlasitým smíchem, čímž nám dal jasně najevo, že jeho ženskými obklopený život rozhodně nebude nudný.
Rychle jsme přebalili, svlékli bundičku a pospíchali na nádraží. Čekala nás cesta do Prosečnice, kde měla výprava začít. Na startu se už shromáždil dav třiceti zvědavců, kteří si chtěli prohlédnout náš nový přírůstek. A pak to začalo, bohužel hned pěkně zhurta. Cesta se změnila v tankodrom plný kamenů a kořenů a rovina se poněkud naklonila směrem nahoru. Tudy by nevyjel ani ruský tank. Agáta popadla Metoděje a mně nezbylo než tlačit kočárek. Chvíli to jde, ale po pár set metrech jsou kořeny silnější a mně nezbývá nic jiného, než požádat tchána o pomoc. Bereme kočár pěkně do teplých a tlačíme ho na vrchol.
„Já se zařekl, že už nikdy nebudu tlačit kočár,“ hekal tchán. „Tahal jsem tyhle krámy celé vaše dětství do skal,“ vyčítal Agátě. Tchán je totiž vášnivý horolezec, ale na tohle by potřeboval ferratový set pro kočárky.
Výlet nakonec celkem odsejpal, až do chvíle, než jsme si s tchánem uvědomili, že cílem výletu je zřícenina hradu Zbořený Kostelec, což by samo o sobě nevadilo, bohužel většina hradů se stavěla na kopci.
„Já bych to udělal tak, že necháme kočár pod hradem,“ navrhuji poměrně logické a jednoduché řešení. Na to ale Agáta nechce slyšet, protože má v kočáru strašně důležité věci (čti pudr na opruzeniny apod.). Tchán, který správně vycítil nebezpečí spočívající v náročné fyzické aktivitě se nabízí, že všechny věci vezme do svého batohu…
„Ne, prostě to tam vynesete,“ začíná supět tchyně… „někdo by ten kočár dole ukradl.“
„Tak já s ním zůstanu dole,“ nabízím se.
„Nemůžete jednou udělat něco bez keců,“ začíná tchyně vypouštět na mě a tchána manipulativní clonu.
„Vždyť je to zbytečný,“ dodává vyčerpaný tchán z předchozích kopců. „Jeden počká dole s kočárem, druhý vezme věci a za 15 minut jsme zase dole…“
„Nechte si ty vaše rady nevyžádaný, nahoře budeme dlouho, a tak Agáta chce mít pohodlí,“ dodává tchyně a vytahuje poslední triumf:
„Tak já si to vynesu sama!“ A začala mi rvát kočár z ruky. Schylovalo se ke konfliktu, ale nakonec to dopadlo jako vždycky. S tchánem jsme vzali kočár a funěli s ním nahoru přes skály a výmoly. Nahoře z nás teklo jako z kropicí konve. Zhroutil jsem se k Agátě na deku a hledal něco k snědku.
„To není na sezení, ale na přebalování,“ upozornila mě Agáta. Bylo mi to už fuk, tak jsem se přesunul do trávy vedle. Po kojení a focení byl čas jít dolů. Královské služebnictvo v podobě mě a tchána vzalo kočár a vydalo se na poslední křížovou cestu. Večer jsem usnul dřív než Metoděj, a to po pouhých 15 kilometrech, které bych dřív dal levou zadní za dvě hodinky. Tak zase příště, Zbořený Kostelče!
